Většinou je slyším křičet už ode dveří, že mají hlad, protože ve školní jídelně byl už zase k obědu špenát. A babička má doma vždycky něco lepšího, včetně dortíku nebo zmrzliny. Po jídle si chvíli povídáme a pak přijde na řadu učení. Informaci o počtu a rozsahu domácích úkolů obvykle jistí jejich máma esemeskou. To aby si náhodou naši školáci z pilnosti něco nepřidali…

Linda chodí do třetí třídy, Adam do páté. Linda zvládla barevně propojit zájmena a slovesa patřící k sobě během několika minut. Jiný úkol neměla a mohla si pustit televizi. Zato Adam chudák musel nejdřív procvičit s dědou funkci páky a nakloněnou rovinu, a na mě vyšla deklarace lidských práv. Tak jsme si vysvětlili pojem deklarace a tři nezadatelná práva člověka bez ohledu na jeho národnost a rasu. Větší zájem projevil Adámek o práva dětí, která ho logicky bavila mnohem víc než stále dokola omílané povinnosti. Základním právem dětí je právo na život, jméno a státní příslušnost. Jistě. Ale z výčtu dalších dětských práv měl za úkol vybrat ty nejdůležitější. Ze svého pohledu.

Samozřejmě se mu hned zalíbilo právo na svobodu projevu. Právo na péči rodičů a na zdravotní péči vzal trochu jako samozřejmost. Aby mi udělal radost, vybral i právo na vzdělání. Zaujalo ho taky právo na ochranu před drogami a sexuálním zneužitím.

Ale co ho po čtvrthodině výkladu naprosto uchvátilo, bylo nezadatelné právo dětí na volný čas a odpočinek.

Tohoto práva se s okamžitou platností domohl – a šel se dívat s Lindou na Mr. Beana…

Z deníku tolerantní babičky vylovila