Křečkování se věnují lidé mladí i staří, ale faktem je, že s přibývajícími roky se neochota, čas od času něco vyhodit, projevuje častěji. Snad každý zná někoho, kdo má doma mixér, který nefunguje deset let, v garáží hromady drátů a šroubků, které nikdy nepoužije, nebo ve skříni kupu polorozpadlých bot, které si nikdy neobuje. "Proč to nevyhodíš?" říkají děti. A my odpovídáme: "Já nevím, třeba se budou ještě hodit. Je mi to líto. Jé, tyhle boty jsem měla na dovolené v Jugoslávii v roce 1978, podívej, pořád jsou pěkné."

Zahraniční literatura má pro toto chování název hoarding. Psychologové mluví o kompulsivním hromadění. A nově jej považují za formu psychické poruchy. To, že ji zařadili na seznam psychických nemocí, vzbudilo velký rozruch a o hromadění věcí se nyní na internetu vedou čilé diskuse.

Hromadění nebo jen nepořádek?

Kde je hranice mezi nepořádkem a hromaděním, které naznačuje, že jeho pachatel není duševně v pořádku? "Abnormalita často vzniká z normality," míní psycholožka Zdeňka Sládečková. "Podobné nemoci se často delší dobu neprojevují a dají o sobě vědět v souvislosti s jinými problémy: se stárnutím, s pocitem osamělosti, úzkostmi, depresemi."

Takže je celkem pravděpodobné, že čtyřicetiletý pán, který má garáž plnou nepojízdných kol, starých židlí a rozebraných televizorů, může mít v sedmdesáti velký problém. Třeba bude harampádím zavalena už nejen jeho garáž, ale i byt nebo celý dům. Podobných příběhů je známo spousta.

"Znám rodinu, která je nešťastná, protože babička má ve sklepě šest set zavařenin," vypráví psychoterapeutka Kateřina Novotná. "Vyrábí stále další, ty staré se kazí a ona je odmítá vyhodit. Rodina se kvůli tomu hádá, ale babička je přesvědčena, že to činí pro jejich dobro. To je ukázka, kdy už nejde o nepořádek, ale o problém," vysvětluje.

Do poradny, ale jak?

Psychologové se shodují, že dostat takového hromadiče do poradny je věc takřka nemožná. Průvodním jevem této poruchy totiž je, že si ji nemocný odmítá přiznat. A přiznejme si, že hranice mezi tím, kdy jde o normální binec a kdy problém, je velmi tenká. Navíc si položme otázku: Kdo vlastně má právo říkat tomu druhému, kolik a jaké věci má mít ve svém domově? Když někdo chce mít obývací pokoj zavalený starým nábytkem, nefunkčními spotřebiči a v tom ještě žít s dvanácti kočkami, je to přece jeho právo, byť to okolí připadá divné.

Ano, křečkování je zapeklitý problém, ale častější, než si možná myslíme. Američtí psychiatři tvrdí, že se týká okolo dvaceti procent populace. Tím jsou mínění všichni lidé, kteří mají doma něco, o čem vědí, že už to rozhodně potřebovat nebudou, ale nedovedou se toho zbavit. Ať už jde o stovky zavařenin, konzerv, botů, ale třeba i knih, starých nepoužitelných magnetofonových kazet, prostě čehokoliv. U dvou až pěti procent z nich se pak jedná o duševní poruchu. A pozor, často jde o lidi starší pětašedesáti let.

Sběratelé nebo hromadiči?

Nepleťme si však hromadiče se sběrateli. Psychologové mají mezi nimi jasný předěl. Sběratel hromadí věci systematicky, hodně o nich ví, zajímá se o ně, má je rád. Křečkař hromadí věci beze smyslu. Dělá mu dobře, že je má doma, ale vlastně se tam o ně dál nezajímá.

Takže, až nám zase jednou bude líto něco vyhodit – něco, co nám zabírá místo, práší se na to a už to řadu let nefunguje – vzpomeňme si, že křečkování je už v seznamu nemocí. A také na fakt, že abnormalita vzniká z normality.