Na horní Žižkov jsem se stěhoval až na konci minulého režimu. Čekal jsem tam větší pokrok, než byl ten na mém původním dolním Žižkově. Obyvatelstvo tu bylo mladší a zdánlivě noblesnější. V domě bydlelo 25 vdov, jen některé měly to štěstí, mít ještě živého manžela. Byly svéráznější, ale jinak, než ty „dolnožižkovské“.

Činžák už byl modernější, prvorepublikový, měl elektrovýtah na jízdu nahoru, rozvod studené vody až do bytů, rozvod svítiplynu a koupelnu na ohřev vody uhlím. Také samostatný záchod.

Co penzistka – to osobnost!

Mléčná byla už letitá a zapomnětlivá. Zapomínala si třeba kupovat mléko dole v krámě. Tak si ho chodila trochu půjčovat k sousedkám. Nechala si ho nalévat do vlastního hrnečku a pak ho nosila pěšky po schodech, až ke svému bytu. Bryndala ho po schodištích, tak jsme všichni věděli, od koho si ho právě dnes vypůjčila.

Syrečková nosila klobouček ve tvaru olomouckého syrečku. Na uvítanou mi do nového bytu přinesla koláč na svém talířku. Vypadalo to, že by nadále chtěla u mě po večerech vysedávat a povídat mi čerstvé domovní drby. Bála se moc smrti, tak se denně procházela před Vinohradskou nemocnicí. Jedno nedělní odpoledne tam skutečně skonala.

Stotisícivteřinová měla to štěstí, mít doma ještě manžela. Vykřikovala na něj rychle své „myšlenky“, on jí na úplně každou větu skutečně odpověděl. Když mu z bytu ukradli cennou sbírku známek, vystěhovala se.

Pitevní pracovala na pitevně, od pitevního stolu jí bylo vše na světě jasné. Pěstovala čubku jménem Parchant, hluboký citový vztah s ním tvrdila kopanci do něj. Jmenoval se Parchant. S parukou vypadala dobře, štěkna byla ale dokonalá. Zvlášť nesnášela holohlavého souseda, Kandidáta Věd. Ten topil ještě uhlím, ona už svítiplynem. Často z našeho umělohmotného kontejneru dýmalo a valil se z něj plamen. Pitevní se domnívala, že je to po ještě hořícím popelu Kandidáta Věd. Proto dala na domovní nástěnku nápis: Který debilní vysokoškolák zase vysypal žhavý popel do kontejneru a spálil ho za 3500 korun! Kandidát se nenechal a připsal: babo, nejdřív se přesvědč a pak mě teprve napadej. Zůstalo jen u toho.

Ekologická je „pracovitá“. Trajdá po chodníku, vybírá z koše PET lahve, sešlapává v nich vzduch a znovu je strká do koše. Do vietnamského krámu chodí se svými třemi cvičenými psy. Ti hubami vybírají pečivo, rovnou z ošatek, do jejího košíku. Ráda se rozpovídává o své placené brigádě na hlídaném parkovišti. Úspěšní velkopodnikatelé se vrací za soumraku, zaparkují, vystoupí a hned si stahují kalhoty. Začínají vypouštět ze všech otvorů. Přes den, za dramatických podnikatelských schůzek, na to neměli čas. Svým okřikováním jim to však zkazívá.

Domovnice Pomajzlová pobrala selský rozum. Byla mockrát vdaná a povila hodně dětí. Neměla ráda ženské, plísnily ji, že právě pod jejich rohožkami nechala po svém úklidu jedno smítečko!

Sovětská, byly to vlastně dvě. Matka a dcera. Prchly tehdy před nastupujícím rudým Leninem na kapitalistický Žižkov. Mladá mluvila výborně rusky, zvali ji na překlady. V nedělní odpoledne hrávala na klavír. Líbilo se mi to, i když bydlela ob byt dále. Hovořila jasným hlasem, byla radost s ní hovořit. Její stařičká matka pamatovala cara Mikoláše, byla už ale mimo „mísu“. Chtěla se mnou také aktuálně mluvit, řekla třeba – včera večer přijel výtah… Mladá ji hned okřikla a umlčela.

Citronová měla šediny přebarvené na žluto. Dosáhla vysokého společenského postavení. Stala se první dámskou toaletářkou ve Slovanském domě! Ze zaměstnání se vracela domů, do vedlejšího bytu, plná pracovních zážitků. Trochu bývala opilá, tak jezdila zpět taxíkem. Ve výtahu si zpívala: Své srdce tobě dám, když nejdeš blíž, jsem sám a sám…V noci mě rušilo kňučení jejího psa Hajzla a její chrápání. Nestěžoval jsem si ale nikde.

Vadilo jí, že já v noci poslouchám televizi. Zvuk pronikal tenkým zdivem, až k její posteli. Dvakrát na mě přivolala rychlou policejní hlídku. Domnívala se, že TV herci jsou přímo u mne v bytě. Policisté se mi omluvili, prý přijet museli.

Jedno sobotní dopoledne jsem slyšel z jejího bytu její volání o pomoc. Šel jsem pro Sovětskou, zvonili jsme na ni a volali. Neotevřela. Zavolali jsme policii. Ti přelezli z mého bytu na její balkón. Otevřeli byt zevnitř. Ležela po mrtvici na podlaze. Do týdne skonala v nemocnici.

Tekutá se přistěhovala do vedlejšího bytu, po té Citronové. V noci chrápala, její pes kňučel. Rušila mě, nestěžoval jsem si na úřadech. Ona na mě ano.

Korunovaná bydlela u nás, o čtyři patra níže. Byla neobyčejně ošklivá, vším, i pohyby těla. Sovětská o ní říkala, že je to napravená prostitutka, už z první republiky. Byla zlá, udala mě, že mám syfilis, kapavku a AIDS! Práskla mě i na hygienickou stanici, musel jsem na odběr krve, pochopitelně s negativními výsledky. Až taková zloba v ní hnětla.

Tekutá, Sovětská a Korunovaná se uměly „sčuchnout“ v krvelačnosti a boji proti mladým mužům. Šly mě udat na tehdejší bytový podnik. Tamní úřednice byla při počátku mluvení proti mně, jako „zločinci“. Když jsem jí vysvětlil, kde ony bydlí, zjihla. Rozpovídala se, že žije asi v mylné představě, že to prý škodí mladí starým. V mém případě ale škodí staří mladým mužům. Skončili jsme bez závěru.

Nakonec, báby už věkem pokapaly. Nevyškolily si ale následovnice. Mladé Pražanky už nemají tolik zlobných mozkových závitů jako báby Hornožižkovandy.