Během dlouhých zahraničních cest poznal Miloslav Stingl celou řadu domorodých kultur, v některých oblastech se mu podařilo navázat s místními domorodci velmi blízké a vřelé vztahy. Avšak ze všech případů se výrazně vymyká bratrské pouto, které vzniklo při jeho pobytu u severoamerického indiánského kmene Kikapú v Oklahomě v roce 1968. Když jim počátkem roku 1971 zemřel kmenový náčelník, rozhodli se svému bílému příteli ze vzdálené Evropy udělit jako výraz hlubokého respektu uvolněnou náčelnickou čelenku.
A jak to tak bývá, udělali to jediné správné, co v takovou chvíli mohli. O neobvyklém záměru nejprve informovali československý zastupitelský úřad ve Washingtonu, kde vůbec nevěděli, jak mají indiánům odpovědět. A co udělá správný úředník v podobné situaci? Zcela vážně míněnou žádost postoupí svému nadřízenému úřadu – Ministerstvu zahraničních věcí v Praze.

Oznámení úřadu
„S podobným požadavkem se žádná instituce v zemi nikdy nesetkala. Ministerstvo zavolalo v devět hodin ráno na sekretariát Akademie věd, kde tou dobou seděla pouze naše sekretářka, paní Marie. Výhoda téhle práce byla, že jako zaměstnanec jsem musel podávat vědecké výkony, ale nebylo mojí povinností chodit do práce už v osm hodin. U vchodu nevisely žádné píchačky. Většina ústavu chodila jen dvakrát měsíčně, když se brala výplata. Paní sekretářky se po telefonu zeptali, jestli je tam soudruh Stingl, že potřebují zjistit, jestli by chtěl být indiánským náčelníkem. Ještě musím dodat, že kouzelnou shodou okolností bylo prvního dubna. Já přišel asi v deset hodin do práce a ona mi hned říkala: ‚Pane profesore, volalo Ministerstvo zahraničí, prý jestli byste chtěl být indiánský náčelník.‘
A já jsem jí říkal: ‚Paní Marie, to už jsem slyšel na apríla hodně blbostí, ale tohle mi ještě nikdo neřekl.‘ Jenže nešlo o vtip. Asi za hodinu volalo opravdu Ministerstvo zahraničí a ptali se, jestli bych nechtěl být indiánským náčelníkem. No a to jsem si říkal, že takový nóbl úřad, který mě oslovuje soudruhu, se mnou asi nebude žertovat, tak jsem zpozorněl a trošku obezřetně odpověděl: ‚Soudruzi, a co vy byste tomu řekli?‘ Odpověděli: ‚Soudruhu Stingle, my se poradíme a za hodinu vám zavoláme.‘ Za hodinu opravdu znovu telefonovali a říkali: ‚Tak my bychom chtěli, abyste byl indiánský náčelník.‘ Mně to samozřejmě nedalo a zeptal jsem se: ‚A proč, soudruzi?‘ Asi na vteřinu bylo ticho, načež se ve sluchátku ozvalo rázné: ‚Protože to jsou naši rudí bratři.‘ A to mě teda absolutně odbouralo.“

Jediný Evropan
To, že mu ministerstvo schválilo náčelnictví, se dalo pochopit. Psal přece o utiskovaných indiánech, kterým byl komunistický režim nakloněn. Pro potřeby výjimečného obřadu bylo nutné vybrat vhodné prostory odpovídající protokolu, v nichž by se korunovace mohla uskutečnit. Miloslav Stingl nejprve zvažoval katedrálu svatého Víta, Vojtěcha a Václava v areálu Pražského hradu, v jejíž gotické Svatováclavské kapli jsou uloženy české korunovační klenoty, nejvyšší symboly české státnosti. Nakonec se však přiklonil k překrásným prostorám knihovny umístěné v Teologickém sále Strahovského kláštera. Zdejší Památník národního písemnictví totiž ukrýval Vespucciho Spis o nových zemích a o Novém světě, vůbec první zprávu o indiánech napsanou v prvním národním jazyce kromě španělštiny a latiny od plzeňského knihtiskaře Mikuláše Bakaláře z roku 1506. Cítil, že jde o správné místo.
Rada kmene vyslala do Československa svého bělošského zástupce pana Sanderse, jenž byl zplnomocněn vykonat celý obřad. 19. května 1971 obdržel Miloslav Stingl náčelnickou čelenku z krocaních per a černých žíní z mustangů, na čele byly z perliček vyšity odznaky náčelnického titulu a jméno. Dále převzal řadu indiánských šperků spojených do náčelnického řetězu a svitek bizoní kůže s vypáleným indiánským jménem Okima, tedy Ten, který vede. Celý obřad natáčela Československá televize, záběry však nikdy nepředstavila svým divákům.
Přece jen se jednalo o kapitalistické Američany. I přes řadu literárních ocenění a uznání, jež Stingl během života získal, si nejvíce považuje svého čestného náčelnictví. Dodnes je tak jediným Evropanem, jemuž se dostalo této pocty.

Soudruh náčelník
„Nejvtipnější na tom celém bylo, že mě kolegové začali oslovovat soudruhu náčelníku. Občas lidé skákali do pozoru, protože si mysleli, že jsem policajt. Ale mělo to jednu výhodu, kterou mi všichni hrozně záviděli. I když se jedná spíše o čestnou funkci, jako náčelník mám právo na čtyři manželky. Já to samozřejmě nikdy nevyužil, ale rád jsem se ke Kikapújcům vždy vracel. Jsou moje druhá rodina.“

O knize Miloslav Stingl. Biografie cestovatelské legendy

Úryvek z první autorizované biografie cestovatelské legendy od Adama Chrousta. Významný český cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl po desítkách let zarytého mlčení souhlasil se zpracováním a zveřejněním svého ne­uvěřitelného životního příběhu, na který netrpělivě čekalo několik generací jeho věrných čtenářů. Fascinující ži­vot autora, který své etnografické výzkumy uveřejnil ve třiačtyřiceti knihách, jež vyšly ve 240 vydáních v nákladu převyšujícím 17 milionů výtisků, je dodnes opředen mnoha dohady a tajemstvími. Vydalo Nakladatelství JOTA, 2016. Publikace získala prestižní literární ocenění Magnesia Litera v kategorii Litera za nakladatelský čin, cenu Český bestseller 2016 v kategorii Cestopisy a reportáže, dvě první místa v kategorii Nejkrásnější kniha a Cena diváků na festivalu Go Kamera a druhé místo v kategorii Polygrafie v soutěži Nejkrásnější česká kniha.