Téměř od narození až do svých 17 let jsem trávila celé prázdniny nebo jejich část v malé vesničce u Příbrami. Již moji prarodiče tam jezdili s mojí maminkou na letní byt. Druhé prarodiče a tetu se strejdou jsem měla v Příbrami, kde se narodil táta. Tam někde potkal později maminku.

V domě pana a paní Ř. jsem měla vlastní pokojíček, z něhož byl krásný výhled na Svatou Horu. Kolem vesničky byly opravdové louky s bílými kopretinami, žlutými mochnami, modrofialovými chrpami a červenými vlčími máky. Toulali jsme se po nich naboso, sedávali v trávě na mezi beze strachu z klíšťat, o jejichž existenci jsme sotva věděli a která nám nikdy neublížila.

Pan Ř. byl truhlář. Měl dílnu, v níž jsem dlouhé hodiny sedávala. Nezajímalo mě ani tolik, co vyrábí, jako to, co při jeho práci ze dřeva odpadává – hobliny a piliny. Brodila jsem se v nich a vdechovala jejich nádhernou vůni.

Manželé Ř. chovali králíky. Někdy jsme je dostali k jídlu. Ani jsme se příliš nezamýšleli nad tím, že kůže z nich se o kus dál suší na šňůře. Vodila jsem na pastvu kozu Lízinku. K večeru jsem dostávala od paní Ř. její čerstvě nadojené mléko. Babička s paní Ř. praly prádlo v neckách na dvorku a nechávaly ho bělet na trávníku.

S babičkou a dědou jsem chodila na borůvky, brusinky a na houby, které jsme pak krájeli a sušili na novinách. Nejvíc se mi líbily lišky a křemenáče, jimž se na Příbramsku říkalo havíři. Babička vařila moc dobrou houbovou omáčku, kterou mi ale musela cedit, aby v ní nebyly houby, které jsem nerada jedla. Na hrbolatém terénu pokosené louky mě děda učil jezdit na kole. Pánském, se zadní brzdou. Při jedné ze svých prvních samostatných jízd z mírného svahu jsem skončila ve škarpě plné kopřiv.

Asi od svých deseti let jsem četla o každých prázdninách Káju Maříka. Poprvé jsem přečetla všechny díly, pak už jsem četla jen ty z brdských lesů. Jak přijel Kája Mařík do Prahy, už bylo smutné čtení. Dodnes si pamatuji na „Lávíčka z Příbramě“ a že „přijede taky dcéra“ (tj. et cetera).

Časem začala jezdit k našim hostitelům, svým příbuzným, se svými prarodiči Lenka, o necelé dva roky mladší než já. Na několik let se stala mou kamarádkou. Toulaly jsme se spolu po vesnici, chodily do lesa a koupat se do nedalekého rybníka, podle potřeby a svých možností jsme pomáhaly při práci na poli a na zahradě. Vedle sebe na žebřiňáku taženém koňmi nás vozil pan Ch., svážející seno nebo co bylo zrovna potřeba. Lenka mne odnaučila přirozeným způsobem strachu ze psů – ke každému se s nadšením vrhala a já jsem se k ní postupně přidávala. V dřevěné autobusové zastávce na návsi jsme se setkávaly s místními kluky, vozily se s nimi na motorkách, sedávaly u ohýnků – prožívaly jsme své „první lásky“. Dvakrát týdně přijížděla do vesnice pojízdná prodejna. Již nějakou dobu před jejím příjezdem se scházely na návsi místní „tety“ a probíraly nejnovější události. Často jsme se k nim s Lenkou a svými babičkami připojovaly.

Paní Ř. nás učila vytvářet z krepového papíru růže a kaly. Nosila je pak do vedlejší vesnice do kostela a na hřbitov. V neděli jsme ji do kostela doprovázely, jednou během prázdnin jsme všichni chodili do této vesnice na pouť. Na kolech jsme jezdily s Lenkou nakupovat a na výlety. Jeden jsme si udělaly na Dvořákovu Vysokou (Vysoká u Příbrami). Nikdy nezapomenu na zklamání, které jsem pocítila při pohledu na Rusalčino jezírko, které mělo podobu větší zarostlé louže. Nejspíš vypadalo za časů A. Dvořáka jinak, nebo měl pan skladatel velkou fantazii, že ho u něj napadla krásná hudba. Autobusem jsme se vydávaly samy nebo se svými prarodiči do Příbrami. V Pražské ulici jsme občas zašly do nějakého obchodu, na sídlišti do kina. Svatá Hora nás přilákala hlavně v době poutí.

Prázdniny strávené ve vesničce blízko Příbrami byly nejhezčím obdobím mého dětství a dospívání.

Fotografie jsou z loňského září a letošního května.