Nikdy dříve to lidé, kteří měli problémy se zrakem, neměli tak jednoduché jako nyní.

Brýle jsou pro mnohé naprosto běžnou a nezbytnou součástí života. A čím je člověk starší, tím častěji je zpravidla používá. Jenže dříve vůbec nebylo tak snadné řešit problémy se zrakem. Přitom právě ztráta zraku, schopnosti číst nebo vidět do dálky a orientovat se v prostoru byla jedním z největších strašáků provázejících stárnutí. Tak pojďme na malý výlet do historie brýlí, abychom si uvědomili, jak dobře se nyní máme.

„Se slábnoucím zrakem to lidé v minulosti neměli vůbec jednoduché,“ říká historik Vlastimil Vondruška, autor řady bestsellerů, který se dějinám používání brýlí věnuje ve své knize Intimní historie. „Problém byl v tom, že starověké a stejně tak středověké sklářství nedokázalo vyrobit čisté křišťálové sklo a technika broušení byla prakticky neznámá. Proto neexistovaly skleněné čočky, které by se daly k zesílení zraku použít. A pokud se v nálezech výjimečně objevují náhražky z jiných materiálů, byly zřejmě neobyčejně drahé,“ dodává.

Dochovaly se záznamy o tom, že si bohatí lidé se špatným zrakem nechávali prostě předčítat. Od otroků, pokud měli nějaké vzdělané nebo si k tomu najali někoho, kdo číst uměl, což v dávných dobách nebylo vůbec běžné. Nebo je služebnictvo prostě doprovázelo ven, když bylo se zrakem ještě hůř. Existují také záznamy o tom, že se lidé snažili přijít na to, jak si předměty či cokoli dalšího přiblížit, když viděli neostře.

„Je známo, že císař Nero se rád díval na gladiátorské hry v otevřeném cirku skrze velký smaragd a že stárnoucí filozof Seneka v prvním století našeho letopočtu používal ke čtení skleněnou kouli naplněnou vodou, která plnila funkci primitivní čočky,“ uvedl ve své knize historik Vondruška.

Na druhé straně je nutno dodat, že nemožnost číst si kvůli zhoršujícímu se zraku mnoho lidí netrápila, protože prostě číst neuměli. Týkalo se to jen mnichů v klášterech, kteří hodně studovali a opisovali rukopisy, navíc za mizerných světelných podmínek. Právě oni se ztrátou zraku s přibývajícími léty bojovali nejčastěji a marně. Existují záznamy, že kolem roku 1000 se začal v Evropě objevovat takzvaný čtecí kámen, přičemž v arabských zemích byl znám už dříve. Šlo o broušený kužel, který písmo částečně zvětšoval. Nejstarší zmínka o pomůcce, která co nejvíce připomíná to, co si pod pojmem brýle představujeme nyní, pochází z konce třináctého století, kdy se píše o čočkách upevněných v obroučkách s držadlem, které měl dotyčný v ruce a k očím si je přikládal.

Kdo tento zlepšovák vynalezl, však není známo, nápad je připisován několika různým mnichům a vynálezcům. Postupně jej začali používat různí mniši, preláti, vzdělanci. Ovšem průlom nastal až v roce 1780, kdy vědec Benjamin Franklin vynalezl čočky s dvojí ohniskovou vzdáleností, nyní jsou běžně označovány jako bifokální. Jak už to u vynálezů bývá, zpočátku o ně moc velký zájem nebyl a jejich doba přišla až později.

Ještě v devatenáctém století neexistovalo, že by se lékař specializoval na problémy se zrakem. Brýle si lidé prostě kupovali sami, když začali špatně vidět od obyčejných kupců někde na tržišti. Neexistovaly žádné specializované ordinace, žádné přístroje na vyšetření zraku. Až ve dvacátých letech minulého století vlastně brýle dostaly podobu, v jaké je známe nyní. To znamená především tvar, který je příjemný k nošení a nepadá z nosu. Což poměrně trvalo, ještě v devatenáctém století se brýlím běžně říkalo drtiče nosu, jak byly těžké a nepohodlné.

Nyní je neuvěřitelný výběr materiálů, ze kterých se vyrábějí, barev a typů. Jsou lidé, kteří handicap v podobě špatného zraku proměnili v přednost a z brýlí si udělali módní doplněk, který mění podle příležitostí či typu oblečení. V současnosti dokonce je módou nosit jen obroučky s čirými, nedioptrickými skly. Věřte nevěřte, mladá děvčata je nosí, i když brýle vůbec nepotřebují, protože brýle jsou prostě módní hit.