Jsme manželé v seniorském věku, Vlaďka a Ondřej, a zatímco v běžném životě jsme takové to normální manželství – tu slunce, tu mrak – na cestách jsme parťáci. To mi připadá na cestování velmi důležité. Ani ne tak kvůli sdílení krásných zážitků, ale pro případy, kdy nastane problém.

Cestovali jsme vždy. Nejdříve s dětmi po Československu a za hranice, kam umožňoval komunistický režim. První naše cesta „za hranice snů“ byla starým trabantem do bývalé Jugoslávie. Pro dva inženýry byl docela problém získat „výjezdní doložku“, podařilo se, ale dcera musela zůstat u babičky.

Po Sametové revoluci 1989 jsme si konečně mohli začít plnit sny. Se třemi dětmi jsme vyrazili na cestu po Evropě – vykoupali jsme se v moři v Itálii, pobyli u jezera ve Švýcarsku, poprvé viděli Alpy, v Lucembursku šli navštívit princeznu – to byl fór pro holky, nevěřily, že princezny nejsou jenom v pohádkách. Dojeli jsme tehdy přes Francii až na sever Španělska. Byly tři děti, nebyly peníze, jazyk jsme neuměli žádný. Takže 3 hlavní problémy, na které se lidé vymlouvají, proč nemohou cestovat.

Nemůžu, mám děti – jde to i s dětmi, musí se jim trochu přizpůsobit program, ale na zážitky je to stejně bohaté, jenom trochu jiné.

Nemůžu, nemám peníze – netvrdím, že to jde bez peněz. Je to také hodně o prioritách. Naše děti nikdy nechodily v značkovém oblečení, do restaurací jsme chodili naprosto výjimečně, prostě takoví čeští „paštikáři“. Radši s paštikou na chlebu projedu svět, než to prosedím v Česku v restauraci. Také jsme se na důchod zbavili nepotřebných realit, jako byl velký dům a maličká firma.

Neumím jazyk – kamarád google to umí za vás. Tohle je tak trochu sranda - pravda. My jsme někdy po padesátce usoudili, že jsme jako „hotentoti“ a trochu se domluvit by nebylo od věci. A tak jsme začali s angličtinou. Nedělá mi problém chodit do kurzu s vrstevníky mých dětí, mozek to sice už tak nebere, ale zase oddálíte setkání s panem Alzheimerem.

Naše “ velké“ cesty začaly roku 2007 a zatím byla každý rok jedna v délce 3-6 týdnů. Přehled cest je na úvodní fotce.

Od letošního roku 2018 chystáme cesty dvě. Jedna již proběhla v únoru letecky a druhá by mĕla následovat v říjnu autem. Chystáme se projet Francii, Španělsko až na Gibraltar. Samozřejmě během roku výletíme, sledujeme levné letenky.

Nemám ráda, když někdo říká: „Proč jezdit do světa, když u nás je tak pěkně!“

Právě proto rádi vyrážíme do světa, abychom si po návratu uvědomili, jak krásná je ta naše zemička, jaké malicherné problémy řešíme, jak konzumně žijeme a jak nám je dobře doma.

Jak řekl William Hanzlitt /angl.spisovatel/ Moudrý cestovatel nikdy nepohrdá svou vlastní zemí!

Tak hurá do světa! Věk je jenom číslo!