Před několika lety jsem se s maminkou zúčastnila poznávacího zájezdu do Alp. Jedna naše zastávka byla u jezera v pohoří Silvretta. Všichni cestující jsme vystoupili z autobusu a začali se rozhlížet. Několik z nás se rozhodlo jezero obejít. Mamince se nechtělo jít, šla jsem tedy bez ní. Přišli jsme k jezeru a vydali se po úzké, kamenité pěšince. Po levé ruce jsme měli jezero, po pravé ledovec. Pěšinka se po chvíli téměř ztratila ve sněhu. Někteří se rozhodli vrátit se. Přestože jsem měla na nohou botasky, k chůzi ve sněhu poněkud nevhodné, šla jsem dál spolu s dalšími asi šesti statečnými.

Přibližně v polovině cesty po levé straně jezera jsme uviděli zbořenou lávku. Během dalších desítek metrů se naše skupinka rozpadla. Šla jsem vepředu za nějakým pánem. Jezero jsme obešli asi za hodinu. Otočila jsem se, abych se na ně ještě jednou podívala, a zkoprněla jsem. Hleděla jsem na velkou ceduli s nápisem hlásajícím v němčině, že cesta kolem jezera je zakázána kvůli zbořené lávce. Rozesmála jsem se v nečekaném návalu černého humoru.

Kdybych o zákazu věděla, nikdy bych se na cestu nevydala. A smála jsem se ještě víc, když mi někteří souputníci řekli, že ceduli viděli, ale nerozuměli, co je na ní napsáno. Tak jsme si alespoň díky mé nevšímavosti a jejich neznalosti němčiny dopřáli trochu dobrodružný zážitek.