Kniha měla úspěch a tak se současnosti rozhodl věnovat dál, tentokrát z pohledu dvou odlišných vrstev – elity a lidu.

„Elitu chápu jako skupinu lidí, která díky svému mocenskému postavení určuje běh života lidu. Za to požívá jistou úctu a obživu,“ vysvětluje. „Lid, to jsou ti ostatní, jejichž běh života je určován vládci. Dostává se mu poznání z řad učenců a těší ho tvorba talentovaných umělců. Pokud však elity vnucují lidu postoje, poznání a zábavu, s níž bytostně nesouhlasí, nerozumí ji a nemíní ji přijmout za své reptá. V takových dobách pak vycházejí knihy podobné této,“ říká.

Třiašedesátiletý Vlastimil Vondruška má za sebou nejen obdivuhodné vzdělání a rozhled, ale také zajímavý životní příběh. Pracoval v Československé akademii věd a poté v Národním muzeu. Své první knížky publikoval pod pseudonymem Jan Alenský, protože se ve vědeckých kruzích nepovažovalo za vhodné, aby historik psal zábavné detektivky z historického prostředí. Jenže právě ty ho proslavily. Více než deset let provozoval spolu s manželkou v Doksech uměleckou sklárnu, ve které vznikaly kopie historického skla vyráběné podle muzejních originálů. Nakonec se však začal věnovat plně jen psaní, protože lidé o jeho knížky měli čím dál větší zájem.

Mezi bestselery se zařadily nejen jeho detektivní příběhy odehrávající se v minulosti, ale i velké ságy jako Přemyslovská epopej a Husitská epopej. Nyní se čím dál častěji vyjadřuje k aktuálním tématům, je zván na četné besedy a rozhovory.

Jak využívá svých zkušeností historika při komentování aktuálních jevů?
„O panovnících a o tom, jak by měli vládnout, se vedly a vedou diskuse neustále. Je to téma složité a proto se na tento fenomén podívejme ze specifického úhlu pohledu. Každý panovník se totiž snaží lidu vnutit představu, že má takové kvality, které ho opravňují vládnout.“

Které to například jsou?
„První vlastností panovníka je, že má vždycky pravdu. Na toto téma existuje okřídlený vtip, který jsem si dovolil nepatrně aktualizovat: V rámci zjednodušování pravidel připravila Evropská unie novou ústavu. Má jen dva články. Článek jedna zní – Brusel má vždycky pravdu. Článek dva zní – Nemá-li Brusel pravdu, platí článek číslo jedna.“

Takže takové a mnoho dalších názorů a postřehů nyní shrnul ve své nejnovější knize, kterou vydalo nakladatelství Moba.