Zatímco dotyčná pocházela z bohaté podnikatelské rodiny, její spolužačka byla dcerou komunisty, který té rodině zabavoval majetek. Z obou děvčat se tak stali třídní nepřátelé a obě to braly vážně. Doma slyšela každá na tu druhou a její příbuzné jen to nejhorší. Co na tom, že ony dvě vůbec nijak bezpráví páchané v padesátých letech neovlivňovaly, ba mu tehdy ani moc nerozuměly? Obě prožily život s tím, že jedna druhé provedla obrovskou křivdu.

„Já to brala tak, že Lída je z komunistické rodiny, která tu naši zničila, a tudíž za to tak nějak taky může,“ říká Květa. „Já to brala tak, že Květa a její rodina byli naši nepřátelé a svým chováním naopak chtěli zničit oni nás. Tak jsme si to jednou kdysi navzájem řekly a od té doby jsme spolu nemluvily,“ říká Lída.

Až po mnoha letech se začaly vídat, rozebírat své životy, přemýšlet nad minulostí. A to jen díky tomu, že Květa kontaktovala Lídu. „Uvědomila jsem si, že ji celoživotně nenávidím, že mi stará křivda zatemňuje mozek i po tolika letech. Majetek jsem dostala zpět v restituci, mám se dobře, tak jsem byla zvědavá, jak žije ona, co si o mně myslí, jak tu dobu hodnotí zpětně,“ vypráví. Ukázalo se, že obě ženy mají hodně společného, že si rozumějí. Že byly obě oběťmi podivné doby. Dokázaly se přes staré křivdy přenést. Ale jejich děti jim pořád říkají: Jak se můžeš s tamtou bavit? Copak jsi zapomněla, jak se k nám její rodina chovala?

Tématem, jak se vyrovnávat se starými křivdami, které lidi mnohdy doprovázejí celá léta, se dlouhodobě zabýval psycholog Jaro Křivohlavý. Ten moudrý a uznávaný pán už není mezi námi, ale říkával: „Jsou křivdy, které se staly včera, jiné před rokem, jiné před dvaceti roky. Čím déle to trvá, tím je to obtížnější a tím déle trvá, než jsme schopni naučit se odpouštět. Naopak, máme tendence oplácet, mstít se. Je to přirozené. Ale existují jednoduchá a drobná každodenní cvičení, která nás odpouštění naučí a díky tomu pak dokážeme překonávat i staré křivdy.“ Byl zastáncem toho, že žádný problém nemá zůstat nevyřešený. Že když máme  například v práci pocit, že nám kolega nějak ublížil, podrazil nás, máme mu to prostě říct. Slušně a jasně se pokusit si s ním problém vyříkat. Protože je úplně jedno, jestli odcházíme s pocitem křivdy z práce a trápíme se jím pár dnů nebo jde o pocit křivdy, který trvá řadu let. Našemu zdraví to každopádně neprospívá.

Pětašedesátiletá Marcela žila s jednou takovou starou křivdou od svých třiceti let. Šlo o to, že na jednom podnikovém večírku přistihla manžela, jak se venku za restaurací líbal s její kolegyní. Stokrát se jí omluvil, stokrát jí vysvětlil, že šlo o úlet pod vlivem alkoholu. Kolegyně se krátce na to vdala a odstěhovala do jiného města. Marcela se nechtěla rozvést, ale celou dobu pak žila s pocitem křivdy a mnohokrát tu situaci manželovi vyčetla. „Až když zemřel, tak mi došlo, jak hloupě jsem se chovala. Kdyby mu na mně nezáleželo, tak by tolik let nesnášel moje výčitky, moje špatné nálady a časté narážky na to, co se tehdy stalo. Vlastně se ale nic nestalo, to já jen podlehla pocitu, že jsem ukřivděná chudinka a že manžel za to musí celoživotně pykat. Jak ráda bych mu teď řekla, že jsem ho měla moc ráda, že jsem mu to odpustila. Jenže už jsem mu to říct nestihla,“ vypráví.

Také uznávaná psycholožka Jiřina Prekopová označuje pocity ukřivdění za velmi nebezpečné, zejména ty, které se objevují v manželstvích. „Když se partneři pohádají nebo mají nějaké neshody, je velmi důležité, aby dodržovali rituál usmíření před setměním. Zkrátka, aby nechodili spát pohádaní, s nevyřčenými problémy. Všem vždy říkám, aby se před usnutím objali, i když jsou třeba zrovna ve fázi, kdy se předtím kvůli něčemu pohádali. Protože když toto nedělají, mohou se v nich hromadit nevyřešené problémy, které velmi často přerůstají ve staré křivdy,“ vysvětluje s tím, že je to navíc i velmi důležité pro děti, které by neměly vidět, že rodiče nekončí hádku usmířením. „Dětem až tak nevadí, když vidí, že se rodiče pohádali. To je přirozené, to k životu patří. Musí ale vidět, že rodiče jsou schopni hádku ukončit, vyřešit, že končí smírem. To je velmi důležité,“ dodává.

Dříve to lidé měli v tomto směru výrazně těžší. Křivdy a bezpráví zažívali mnohem častěji, ať už šlo o události spojené s druhou světovou válkou, s německou okupací, s následujícími padesátými lety či obdobím normalizace po roce 1968. To vše byla období, kdy docházelo ke křivdám a bezpráví, proti kterému se mnozí lidé nebyli schopni bránit. Mnozí přišli o majetek, o společenské postavení. To byly velké důvody, aby se cítili ukřivdění. A přesto se s tím mnozí lidé dokázali vyrovnat. Díky tomu přežili ve zdraví. Možná by bylo dobré si na ně vzpomenout.

Každopádně neuškodí někdy se zamyslet nad  svým dosavadním životem, udělat si takový soukromý seznam křivd, tedy pocitů, že nám někdy někdo ublížil, a pokusit se nad ně povznést. Jde to těžce, ale když se to podaří, je to opravdu pocit, jako by člověk vzlétl.