Jak je možné, že tak dobře vypadáš?
Všichni děláme, co můžeme. Nechám si radit od vnučky, a protože nosíme stejnou velikost, občas si od ní půjčím i nějaké oblečení. Každé ráno se proběhnu v lese a cvičím na žíněnce pilates. A pak mám takové zařízení, které mi umožňuje, abych si vahou svého těla masírovala záda až po krční páteř. Každopádně na plastiky nechodím.

Děláme rozhovor pro server i60. Co se za těch 14 let, od doby, co jsi oslavila šedesátku, změnilo?
Přestala jsem pracovat. A to pro mě byla velká změna. Předtím jsem každý den chodila do práce, vedla jsem časopis Xantypa. Dnes si už neumím představit, jak jsem to všechno mohla zvládat: práci i tu obrovskou rodinu.

Chybí ti práce v Xantypě?
Ne. V kontaktu jsme, občas jim napíšu nějaký rozhovor, ale po patnácti letech jsem byla ráda, že to skončilo. Byla to šíleně zajímavá práce. Do nultého čísla jsem přemlouvala na rozhovor svoje známé, třeba Bolka Polívku, lidi, které jsem znala z porot České Miss nebo například Jiřího Dienstbiera. Vraceli se lidé z emigrace, měnili se ambasadoři a to byly velmi zajímavé příběhy. Dělali jsme rozhovory s ženami politiků. Jak se měnil duch společnosti, byla všude spousta témat. A všichni byli ochotní, přívětiví, dnes už nikdo nemá čas a energii.

Lidské vztahy jsou nedílná součást života. Lidé se potkávají a zase opouštějí. Přišla jsi o pseudopřátele poté, co už jsi nebyla šéfredaktorkou?
Člověk lehce uvěří, že všichni jsou jeho přátelé. Ale jediní moji opravdoví přátelé jsou moji děti, vnučky a vnukové a pak ti skuteční dlouholetí přátelé. A pak jdou lidé, kteří mě znají.

Studovala jsi novinařinu dálkově… Jak tě to napadlo?
Kvůli svému prvnímu manželství a stěhování do Ostravy jsem přestala chodit na brněnskou univerzitu. Tehdy se na mě tatínek velmi rozzlobil a já jsem cítila povinnost nějakou školu absolvovat. Věděla jsem, že by mi to nikdy neodpustil, proto jsem se pustila do studia i s dětmi. Vzali mě na dálkové studium, bylo to složité skombinovat s rodinou, ale měla jsem paní, která mi pomáhala. Jaroslav mi to pořád rozmlouval, říkal, kdybys to nestíhala, nestyď se si to přiznat.

Vždy, když v televizi opakují něco od Jaroslava Dietla, si s Magdalenou voláme, pošleme si SMS a klidně si i o půl druhé ráno zavoláme. A hodnotíme, jak film zestárl. Jednu věc ovšem nic nepřekoná: Nemocnici na kraji města. V čem spočíval její úspěch?
To nedokážu říct. Lidé se na to Jaroslava často ptali, ani on to nevěděl. S oblibou říkal, že každý den začíná vlevo nahoře a končí vpravo dole a píše celý den se stejným nasazením, snaží se úplně stejně. A někdy je výsledek lepší, jindy horší. Nemocnice najednou vylítla a bylo to o tolik lepší a žádanější. Sešlo se tu několik věcí dohromady. Dnes píše o nemocnici spousta lidí, ale tehdy to bylo nepolíbené prostředí. Jaroslav byl také velmi ctižádostivý a pracovitý - chtěl vědět vše do detailu: potřeboval si udělat obrázek, zmapovat terén a pamatoval si, kde které osoby se zhruba nacházejí v různých situacích a jakou mají náplň práce, zajímalo ho, jak pracuje primář.

Můžeš nám říct ten příběh ze šatny, když jste se seznámili?
Jednou za mnou přišel do šatny můj první muž, a když odešel, Dietl se na mě otočil a zeptal se: kdo to byl? A pokračoval: tento pán se k vám ale vůbec nehodí. A já jsem si říkala, jak mi tohle téměř cizí člověk může říct.

12 let jste byli manželé. Napadlo tě někdy, jak by se tvůj život vyvíjel, kdybys zůstala s inženýrem Přikrylem a nevzala si Dietla?
Měli jsme odjet na dva roky do Anglie, můj první muž byl velmi uznávaný báňský inženýr, specialista na lana, která v mostech praskají. Měl jet na dva roky do Anglie a my s ním. Vrátili ho ale z hranic. Pak přišla ruská vojska a už jsme nikam nejeli. Je ale možné, že kdyby nás ruská vojska zastihla v Anglii, už bychom se nikdy nevrátili. Dnes žije v Kanadě.