„Tak a jedem,“ řekla maminka a jeli jsme. Škodou Octavií k moři, do Bulharska. Bylo léto 1968. Cestovali jsme ve čtyřech. Rodiče, já a bratr. A vezli jsme si spoustu věcí.
„Auto to uveze,“ bylo vždy konečné rozhodnutí naší maminky, pokud táta měl nějaké námitky. Každé volné místečko v autě tak bylo zaplněné něčím potřebným.
Na cestě tam jsme měli zajištěné přespání, a stejně tak to mělo proběhnout i zpátky. To jsme však netušili, jak se cesta zpět zkomplikuje, a to právě kvůli plnému vytížení auta.
Jízda k moři probíhala bez problémů. Z domova jsme vyrazili brzo ráno, a než přišla noc, dostali jsme se na domluvené místo pro přespání. Druhý den jsme v cestování pokračovali a k večeru jsme byli v cíli, v kempinku u Burgasu. Auto jelo bez problémů. Jediné problémy nám nastávaly, když jsme někde zabloudili. Z tohoto pohledu oceňuji současný pokrok, a tím je navigace.
Pobyt u moře byl skvělý. Přišel však poslední den. Táta navrhl, že se zabalíme hned ráno a vyrazíme domů. My ostatní jsme ho ale přehlasovali. Chtěli jsme si užít moře do poslední chvíle. Dopoledne jsme se proto ještě koupali, maminka pak uvařila na našem plynovém vařiči oběd a na cestu jsme se vydali odpoledne.
Na zpáteční cestě jsme měli naplánovanou zastávku v Bělehradě, spojenou s nakupováním. V tom roce bylo možné cestovat přes Jugoslávii, a tak jsme si vezli několik „západních“ bankovek. Přejeli jsme bulharské hranice. Už se stmívalo. Táta rozsvítil světla a tím to začalo. Řidiči v protisměru na nás občas zablikali. Zastavili jsme a zkontrolovali auto z vnějšku. Nic nápadného na autě ale nebylo. Netušili jsme proč ostatní blikají. Že by nás tím upozorňovali na nějakou policejní hlídku? Znovu jsme vyrazili a samozřejmě dodržovali dopravní předpisy. Jenže řidiči blikali dál. A pak nás skutečně zastavila srbská policejní hlídka. Z celé kolony aut si policisté vybrali jen naše auto. To bylo více než podivné. Proč zrovna my?
Podle nich jsme prý měli neustále zapnutá dálková světla a nepřepínali je na potkávací. Nebyla to pravda, táta světla přepínal. Jenomže jak jsme byli plně naložení, tak i potkávající světla svítila nahoru a mohla tím oslňovat. Dostali jsme pokutu a táta musel hned na místě odstraňovat závadu.
Pokutu jsme platili těmi „západními“ bankovkami, protože naše koruny policisté odmítli a místní peníze jsme neměli. Na odstavném místě se táta snažil nějakým způsobem natočit reflektory dolů a také některé těžké věci přemístil z kufru auta k sedačce spolujezdce. Tedy přímo pod máminy nohy. Ta tím samozřejmě nebyla nadšená. Policisté viděli, že provádíme úpravy, a odjeli. My jsme zanedlouho po jejich odjezdu také nasedli a vyrazili znovu na cestu.
Jenomže řidiči tu a tam opět zablikali. Bylo nám teď jasné, proč. Táta to vyřešil tím, že při setkávání přepínal na obrysová světla. To však nebylo úplně bezpečné, protože se tím snižovala viditelnost. A najednou tu byla znovu policejní hlídka. Následovala další pokuta těmi „západními“ bankovkami a nařídili nám odstavit auto na parkoviště. Nám bylo jasné, že takovou „závadu“ můžeme odstranit jen tím, že buď snížíme zatížení auta a něco vyhodíme nebo počkáme na ráno, kdy už bude možné cestovat bez rozsvícených světel.
„Tak to se ti vážně povedlo, auto nemáš v pořádku a na pokutách jsi utratil všechny naše připravené peníze na nákupy,“ rozčilila se máma na tátu.
Jak to dopadlo? Přečkali jsme noc na parkovišti a na cestu domů jsme vyrazili hned za svítání.
Octavii musím pochválit. Vozila nás dál na dovolenou a bez vážnějších problémů. Už jsme však nejezdili tak plně naložení a také ne tak daleko, „jen“ k Baltu nebo Balatonu.
Pošlete odkaz na tento článek
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %