Čert vbíhá do davu turistů v severoitalském Sterzingu/Vipiteno, chytne mě za rukáv a vytáhne doprostřed cesty. „Tak tady jsi,“ říká, úsměv na černém obličeji naznačují jen bílé zuby. Dvakrát mě přetáhne metličkou, černou vazelínou mi zamaže obličej i bundu a rychle vyběhne za ostatními.
Jmenuje se Michael Eisendle, a když není jednou ročně čertem, pracuje na farmě. Byla jsem u toho, když si s dalšími pekelníky dával k obědu flák masa, doprovázela jsem ho i do stodoly, kde si s kamarády otevřeli pivo a začali ze svých aut vybalovat čertovský mundůr – chlupaté kožichy, červené kalhoty, paruky, řetězy a velké rohy.
Každý rok, 5. prosince.

Ještě za světla pak naskáčou na korbu náklaďáku i do otevřených kufrů osobních aut a vyrazí do středověkého centra Sterzingu. Tady už se srocují davy turistů, místních lidí, ale i nezbedných rošťáků, kteří si nenechají ujít příležitost, aby čerty trochu popíchli. Čertů je přes dvacet, vezou je tři vozy a doprovází je několik Mikulášů, ale i malí čertíci, kteří jsou kopií těch velkých.

Začíná to kolem půl sedmé. Centrem projíždí dábelský vůz vezoucí Lucifera, který se ohlašuje sirénou. Všude se kouří, chřestí řetězy, když úzkými uličkami procházejí čerti. Nikoho nešetří, vytatahují lidi z davu, matlají jim obličeje na černo (na sebe je nutné si vzít staré oblečení) a neváhají je přetáhnout metličkou. Vrčí, pobíhají tam a zpět.

Do cesty se jim záměrně pletou puberťáci, provokují, a proto schytávají nejvíce ran. Na jednom z vozů je ďábel s ohněm střežící klec s dětmi – postrach všech malých dětí a matek.

Je to pekelná rej, na kterou se sem každý rok sjíždí dvacet tisíc lidí.

Stát se čertem je ve Sterzingu čest. Jsou na to doslova pořadníky. Uchazeč musí nejprve pomáhat s organizací a trpělivě čekat, až se některý ďáblík ožení a tím uvolní místo dalšímu svobodnému.

Krampus v rakouském Tyrolsku
Velmi silná tradice „krampusů“ nebo také „tuifl“ je v rakouském Tyrolsku, kde má každá vesnice své vlastní masky, oblečení a průvod. V Tyrolském Oberlandu se Krampusu říká "Tuifl" a průvody najdeme v ulicích už od poloviny listopadu. Ve vesnici Haiming tradičně nosí červené kalhoty pod kůží zvířat. V Matrei ve Východním Tyrolsku mají čerti (nazývaní „Kleibeife“) těžké kovové zvony a obrovské, složitě vyřezávané, masky. Součástí tradice je zkouška síly, kdy čerti zápasí s mladými muži a snaží se je dostat na záda.

Dalším zvykem ve Východním Tyrolsku je „Tischzoichn“ (stolní tahání), kdy místní mládež sedí za těžkým dřevěným stolem a snaží se zabránit, aby jej Krampus převrátil. Ve Východním Tyrolsku se pečlivě dodržují staré tradice a brání se komercionalizaci. Třeba ohňostroj je zakázán. V severním Tyrolsku jsou dým a oheň naopak součástí oslav. 

Podle Karla Bergera, ředitele Muzea regionálního kulturního dědictví Tyrolska, vznikla krampusová tradice už za jezuitů během protireformace. Krampus byl zlým pomocníkem svatého Mikuláše a jeho strašidelná podoba měla za cíl vyvolat pocit viny a přimět lidi k návratu na správnou katolickou cesu. Postava krampuse se prolíná s legendární alpskou postavou "perchty". O Perchtě se poprvé dovídáme ve středověku a legenda v sobě mísí křesťanské i pohanské odkazy.  V noci mezi 25. prosincem a 6. lednem lidé mohli masky a převleky. Byla to tedy příležitost jednou za rok pro ty, kdo se podíleli, chovat se špatně, aniž by byli potrestáni, například někde něco ukradnout nebo se zpít do němoty.. „V určitém okamžiku,“ říká Berger, „se údajně Krampus začlenil do perchtských zvyků.“