Vzpomenete si, jak bylo před měsícem - přesně 6. listopadu? Ten den bylo u nás na toto roční období neuvěřitelně teplé počasí, lákající na výlet. Tomu volání jsem nemohla odolat. A pak, je tu ještě jedna věc, která mě tak trochu znepokojuje. Už delší dobu mám pocit, že znám okolní vesnice, jimiž občas projíždíme. Ale to je málo, každá přece má svá zákoutí, která při projetí autem nemůžeme poznat. A ještě navíc jsou směry, kterými běžně ani neprojíždíme. Umínila jsem si, že začnu pročesávat a více poznávat okolí svého bydliště.

Jako první spadlo do mého výběru městečko Hoštka, vzdálené jen asi 10 km od Roudnice nad Labem, pro mě však přesto jedna velká neznámá. A dneska tedy přišel Den D!

Do Hoštky dokonce vede z Roudnice turistická cesta, tak tedy vzhůru na cestu. Trochu si ji zkrátím a pěšky vycházím až za Labem z obce Vědomice. Cesta záhy mizí v lese a vesele si vykračuji nádhernou podzimní prosluněnou přírodou. Zahlédla jsem dokonce motýla, leč na vyfotografování si nepočkal. Zato letos moje druhá a poslední jedlá houba - bedlička - na mě vykukuje a volá "vem si mě". Poslechla jsem a pak se mi celou cestu smála, že ji musím nést. Asi v polovině cesty je vesnice Vetlá. Mají tam na návsi kostel a rybníček, ve kterém se za krásného dne kostel ukázkově zrcadlí. Kolem bývalé kovárny vycházím za ves a cestou kolem hřbitova mám na pravé straně vrch Sovice. Podle mapy by vlevo měl být z cesty výhled na České středohoří, ale v mlžném oparu není vidět skoro nic. O to rychleji se přibližuji k vinicím, kde zraje Roudnické víno a znovu mizím v lese. Les vypadá tak lákavě, že být houbou, určitě bych tam vyrostla. Chodím chvíli po lese, houba ani jedna. Radost mi ale udělá domeček pro lesní skřítky, který si tu asi udělaly z větviček děti.

Po opuštění lesa vidím kus před sebou v dolíku kostelní věž. A to bude asi Hoštka, co jiného? Chvíli otálím na kraji lesa, bundu kolem pasu, sluníčko svítí a má docela sílu. To nevnímám jen já, ale i bzučící a žlutým pylem obtěžkaný hmyz, který dychtivě oblétává poslední kvítka na letos jistě poslední pastvě.

Podél ohrady s vysokou trávou se rychle blížím k Hoštce a zjišťuji, že to městečko má svůj půvab. Kostel sv. Otmara nestojí na náměstí, jak by se slušelo, ale je obestavěný ze všech stran domy a vykukuje nad nimi jenom věž s hodinami. Ty mi neúprosně ukrajují čas do odjezdu autobusu zpátky domů, tak si stačím jen prohlédnout náměstí dominující Sloup Nejsvětější Trojice, který připomíná velký požár z roku 1735. Je krásně opravený a zlacené části září v nízkém slunci. Spokojeně sedám do autobusu směr Roudnice nad Labem a těším se, že si vycházku zopakuji. V nohách mám příjemných asi deset kilometrů.