Někdy v osmdesátých letech měl poprvé přijet na naše pracoviště kolega z Východního Berlína. Protože kromě paní ředitelky jsem uměla německy jenom já, bylo jasné, kdo ho půjde vyzvednout na nádraží. Práce přesně pro mě, tehdy holku ještě nesmělou. Vybavila jsem se cedulí s jeho jménem a vyrazila.
Stála jsem na peroně, v rozechvělých rukou papír A4, sledovala cestující, kteří vystoupili z vlaku, a snažila se, aby si mě dotyčný pán všiml. Nestalo se. Strach, že se vrátím bez něj a on bude bloudit Prahou, mě dohnal k rozhodnutí. Vešla jsem do nádražní budky na peroně a požádala příslušné zaměstnance, aby mi ho vyvolali. Pobaveně se zasmáli a nabídli mi, ať si to udělám sama. I sesmolila jsem větu a statečně pronesla do rozhlasu: „Pan doktor Schneider z Berlína je očekáván na peroně mladou dámou v červeném kabátě.“ A ještě dvakrát ji zopakovala. Samozřejmě jsem netušila, že příslušný pán je tou dobou už dávno pryč.
Zpět jsem se vracela v očekávání nejhoršího. Vzhledem k tomu, že jsem nevlastnila příslušnou knížku a ještě si občas dovolila být nemocná, nepatřila jsem k favoritkám naší paní ředitelky. Když jsem se vrátila, našla jsem ji již v srdečném rozhovoru s menším šedovlasým pánem. Představila mě: „Das ist Frau von Igel /něm. ježek/. Sie spricht sehr gut deutsch. Věro, řekněte něco.“ Řekla jsem: „Guten Tag“ - a směla jsem odejít.
Mou neschopnost mi velitelka velkoryse prominula a pana doktora mi svěřila do péče na další dny. Přijel pak ještě několikrát, byl docela fajn. Na nádraží jsem ho zpravidla vyprovázela. Od něj jsem dostala prvně Toffifee.