Vyprávění nádražní I

Datum: 30. 1. 2019

Někdy v osmdesátých letech měl poprvé přijet na naše pracoviště kolega z Východního Berlína. Protože kromě paní ředitelky jsem uměla německy jenom já, bylo jasné, kdo ho půjde vyzvednout na nádraží. Práce přesně pro mě, tehdy holku ještě nesmělou. Vybavila jsem se cedulí s jeho jménem a vyrazila.
Stála jsem na peroně, v rozechvělých rukou papír A4, sledovala cestující, kteří vystoupili z vlaku, a snažila se, aby si mě dotyčný pán všiml. Nestalo se. Strach, že se vrátím bez něj a on bude bloudit Prahou, mě dohnal k rozhodnutí. Vešla jsem do nádražní budky na peroně a požádala příslušné zaměstnance, aby mi ho vyvolali. Pobaveně se zasmáli a nabídli mi, ať si to udělám sama. I sesmolila jsem větu a statečně pronesla do rozhlasu: „Pan doktor Schneider z Berlína je očekáván na peroně mladou dámou v červeném kabátě.“ A ještě dvakrát ji zopakovala. Samozřejmě jsem netušila, že příslušný pán je tou dobou už dávno pryč.
Zpět jsem se vracela v očekávání nejhoršího. Vzhledem k tomu, že jsem nevlastnila příslušnou knížku a ještě si občas dovolila být nemocná, nepatřila jsem k favoritkám naší paní ředitelky. Když jsem se vrátila, našla jsem ji již v srdečném rozhovoru s menším šedovlasým pánem. Představila mě: „Das ist Frau von Igel /něm. ježek/. Sie spricht sehr gut deutsch. Věro, řekněte něco.“ Řekla jsem: „Guten Tag“ - a směla jsem odejít.
Mou neschopnost mi velitelka velkoryse prominula a pana doktora mi svěřila do péče na další dny. Přijel pak ještě několikrát, byl docela fajn. Na nádraží jsem ho zpravidla vyprovázela. Od něj jsem dostala prvně Toffifee.

| Můj příběh

Autor: Věra Ježková

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

12 komentářů

Jan Zelenka 31.8.2019 19:03

Pěkná vzpomínka. Na rozdíl od tebe jsem nikdy své jazykové znalosti nedotáhl do zdárného konce. Leč, domluvil jsem se všude. Čech se neztratí.

Eva Mužíková 1.2.2019 23:57

Jen tak dál Věrko, už se těším.

Hana Rypáčková 31.1.2019 08:33

Hezký příběh ze života...

Věra Ježková 30.1.2019 19:18

Děkuji. Mám radost, že se vám můj příběh líbí. Tenkrát mi ale do smíchu moc nebylo. Ještě bude jedno vyprávění nádražní a jedno letištní. :-)

Danka Rotyková 30.1.2019 18:19

Pobavila jsem se, díky.

Jana Šenbergerová 30.1.2019 16:43

Věrko, už se těším, co pro nás chystáš dál.

Jitka Hašková 30.1.2019 15:35

Bezvadný zážitek. Také jsem občas na někoho čekala na nádraží nebo na letišti. Vždycky to byli nervy, abych návštěvu nepropásla. Naštěstí vždy věděli, že má na ně někdo čekat a rozhlíželi se a neutekli. Těším se na další.

Naděžda Špásová 30.1.2019 14:54

Tak, Frau od ježka, to je moc hezky napsané. Jsem zvědavá na další. Kdysi, ještě na Barrandově, jsem byla pracovně v NDR a pak jsem s Němci přišla do styku ještě párkrát. Chodila jsem léta na němčinu, ale mluvila jsem vždycky jen v mírně podroušeném stavu, kdy jsem se přestala stydět. :-)

Dana Puchalská 30.1.2019 13:21

Pěkně zpracované, těším se na další. Ano" Frau von Igel" nemá chybu. Ještě že ti nestačila zkomolit třeba ten kabát. To by byl fakt nářez - Frau von Ro"t Mantel.

Jana Kollinová 30.1.2019 12:03

Článek mi připomněl jedno z prvních setkání s německými obchodními partnery. Moje němčina byla v té době pouze ve fázi obchodní korespondence a konverzace, společenská komunikace se občas zadrhla. Pánové pauzy vyplňovali různými vtípky a nejvíce se smáli, když příjmení svých manželek začali česky přechylovat. S německými partnery jsem zažila později mnohá dobrodružství včetně letu helikoptérou do Berlína. Nepopsatelný zážitek, ještě mám fotografii jak s šéfem pózujeme před "hubšraubrem." :-)

Načíst starší příspěvky