Vzhledem k mé sportovní letecké minulosti z mládí mne často mrzelo, že jsem se nikdy nedostal k letu balónem. V mladickém období ve věku od 16 do 30 let jsem zažil létání ve více než dvaceti různých československých i německých větroních, cvičně i na motorových letounech, skákal jsem padákem a patřil k prvním instruktorům létání na vírnících. Po r. 1969 jsem byl normalizačními soudruhy všech těchto aktivit zbaven a mohl jsem si občas jenom jako turista udělat s dětmi výlet na mé oblíbené letiště v Podhořanech. V pokročilejším věku jako penzista jsem mohl téměř denně roztouženě pozorovat majestátný let horkovzdušných balónů nad naší zahradou v Karlštejně

Teprve po osmdesátém roce mého života se mé děti rozhodly, že mi zakoupí jeden let v balónovém  klubu Jana Smrčky. Na start z loučky u karlštejnského mostu mne i syna (který letěl také) doprovodila celá početná rodina s houfem vnoučků a pravnoučků. A já mohl po 64 letech při startu znovu prožít vzrušující pocit odpoutání od země podobně jako před 65 lety při startu aerovlekem ve větroni. Jelikož foukal celkem čerstvý severovýchodní vítr, bylo zjevné, že nebudeme přistávat někde u koňské ohrady na návrší nad Karlštejnem, ale že skutečně někam doletíme. Když jsme mezi Litní a Měňanami přelétli hlavní silnici od Berouna, mohl jsem i bez mapy srovnávat své znalosti cest v tomto regionu s pohledem z ptačí perspektivy. Na úrovni spojnice mezi Suchomasty a Vinařicemi mi bylo jasné, že poletíme směrem na Bykoš a dále na Neumětely.

Na úrovni Bykoše již kapitán balónu vyslovil obavu, že bude třeba hledat vhodné místo na přistání. Palouky mezi zalesněnými prostranstvími, zahradami a rodinnými domky byly s ohledem na rychlost dosti čerstvého větru zcela nevhodnými. A to se ještě před námi tyčilo zalesněné minipohoříčko, táhnoucí se mezi Libomyšlí a Všeradicemi. Po přeletu zalesněného pásu se před námi otevřela široká pole hospodářských plodin na okraji Neumětel, některá již posečená, v principu vhodná k přistání. Ihned jsem jako kdysi pilot větroně začal dělat v duchu výběr vhodného místa k dosednutí. V popředí jsem viděl poměrně širokou polní cestu vedoucí rovnoběžně se silnicí na Neumětely a nedaleko i jednu příčnou polní cestu, která ji křižovala. Ideální místo i pro možný příjezd doprovodného transportního vozidla, které jsem také zahlédnul, přijíždět po silnici od Bykoše. Kapitán balónu Jan Smrčka si to myslel také a těsně před nízkým přeletem nad touto cestou otevřel záklopku v kopuli balónu a koš balónu během několika sekund dosti tvrdě „škrtnul“ o strniště pole a vzhledem k rychlosti větru se okamžitě překlopil a byl klesajícím balónem zhruba deset metů vlečen po poli.

Poté, co jsme všichni z koše ve zdraví vystoupili, sbalili těleso balónu a naložili jej na transportní vozidlo, došlo pak ke slavnostnímu „křtu“ a předání diplomů novým vzduchoplavcům. Já jsem si při tom vysloužil vzduchoplavecké jméno Drahomír z Neumětel.