O vztahu dospělých žen k jejich otcům se moc nemluví. Je to složité téma. Jednodušší a tudíž vděčnější je rozebírat vztahy tchyní a snach nebo různé partnerské problémy. Je to škoda, protože nemálo žen ve vyšším věku zjišťuje, že za jejich různými životními kotrmelci stojí nevyjasněný či nefungující vztah s tátou.

„Může to působit neuvěřitelně, ale já si vlastně poprvé doopravdy popovídala s mým otcem, když onemocněl a odstěhoval se do domova pro důchodce. Až když žil tam a měl skoro osmdesát, jsme spolu začali vést dlouhé rozhovory o podstatných věcech, vyprávět si o minulosti, o mámě, o mém dětství. Do té doby to pro mě vlastně byl celý život člověk, který moc nemluvil a doma se moc nevyskytoval. V domově měl najednou čas, bilancoval, byl rád, když jsem přišla,“ říká pětašedesátiletá Ivana z Prahy.

Její otec byl lékař, ve volném čase hrál aktivně tenis. Ivanu vychovávala vlastně jen máma. „Táta mě sice podporoval na studiích, často mi jen tak nechal nějaké peníze. Ale nevybavuju si, že bychom si povídali, že by si se mnou hrál, šel na procházku a podobně, jak to dělají s dětmi tátové nyní běžně. Já si asi našla podobný typ muže jako byl táta. Byl také hodně vytížený, úspěšný v práci  se spoustou přátel a koníčků, které mu braly volný čas. Také jsem v podstatě dceru vychovala sama.  Později jsem zjistila, že mě léta podváděl, tak jsme se rozvedli. Táta k tomu tehdy nic neříkal. Až když jsem za ním začala chodit do domova pro seniory, začal mi vyprávět, že i on mámu podváděl, že toho lituje, že ví, že se mi nevěnoval. Až před jeho smrtí jsme si vlastně poprvé řekli, že se máme rádi a já pochopila, proč maminka byla celý život podrážděná, nespokojená. Já tak totiž na okolí působím stejně, protože jsem neměla štěstí na muže. A myslím, že v tom velkou roli sehrálo, že jsem v otci neměla dobrý vzor,“ tvrdí Ivana.

Když byli otci malých dcer muži, kteří jsou nyní ve vysokém věku, v mnoha rodinách panovala zásada, že hlavní úloha ve výchově dětí spočívá na matce. Nyní je mnohem běžnější, že otcové zůstávají na mateřské dovolené, že se do péče o děti zapojují úplně stejně jako ženy. Ale dříve bylo časté, že se otec snažil finančně zabezpečit rodinu, ale že by jel sám na dovolenou s dcerkou? To se stávalo málokdy.

„Můj syn jezdí běžně v létě k moři sám s dcerou. Teď je jí dvanáct a já obdivuju, jak pěkný mají vztah, jak se mu svěřuje, jak si povídají. To já s tátou nezažila. Stále mi jen něco vyčítal. Že jsem byla tlustá a nešel mi žádný sport, že jsem neudělala vysokou školu, že jsem měla v osmnácti dítě, že jsem se pak rozvedla. Nikdy se ale nezajímal proč, nikdy se mě na nic nevyptával,“ vypráví jednašedesátiletá Dana.

Podobnou zkušenost má i její o něco starší kamarád, který říká: „Já vlastně o životě své dospělé dcery nic moc nevím. Vídám se s ní párkrát do roka a je mi jasné, že jsem pro ni spíše cizí člověk. Vlastně si moc nemáme co říct. Jen zírám, jak se z té malé holky stala dospělá ženská, jak to uteklo. Ona mě nepotřebuje a já to chápu. Nemám jí s čím pomoct, nemám jí v čem radit, žije svůj život. Její mužský se mi sice moc nezdá, ale neodvážil bych se jí ptát se, jak jim to klape, zda je spokojená. To se nehodí, abych se jí pletl do života.“

Problematikou vztahů mezi otci a dcerami se zabývá psycholog Gary Brown, který na toto téma napsal několik studií. V jedné z nich uvádí: „Nemálo mužů si neumí vztah s dcerou vybudovat. Jednak v tom hraje roli strach a jednak stereotypy, kdy si myslí, že dívčí trápení je ženská věc a že mu máma porozumí lépe. Témata jako je navazování známostí, sex a další podobná jsou pro ně nepříjemné a snaží se jim vyhnout. Kde ale mají dívky hledat pravdivé odpovědi na otázky týkající se mužů, když ne u svých otců?“    

Ano, mnoho mužů, kteří nyní dosáhli vysokého věku, nebyla zvyklá se svěřovat se svým rodičům a v podobném modelu přistupovali ke svým dcerám.  Mužský a ženský svět byl více oddělený, než je tomu nyní. Nebylo běžné, aby táta jel s dcerou sám k moři nebo do hor, aby s ní šel vybírat šaty do tanečních, aby mu vyprávěla o klukovi, který se jí líbí. Nyní jsou otcové běžně u porodu svých dcer, zapojují se do jejich přebalování, koupání. Jejich pouto bývá mnohem silnější, než bývalo dříve. Jenže zároveň je velmi častý ještě další, opačný jev. A sice, že dívky vyrůstají bez otců, případně se s nimi stýkají ve střídavé péči.

„V mnoha rodinách nyní otec úplně chybí. Matky vychovávají své děti samy, otec jen dochází nebo děti docházejí za ním. Je to velký problém, který se často projeví, až když jsou děti dospělé,“ podotýká psycholožka Jiřina Prekopová. Ano, podoba rodin se v poslední době výrazně mění, ale platí, že i v těch nerozvedených, takzvaně úplných bývalo dříve častým jevem, že starost o děti spočívala ve větší míře na ženě. A odráželo se to i v tom, že otcové tak o životě svých dcer toho příliš bližšího nevěděli.

„Já brával o víkendech syna na fotbal nebo na výšlapy do hor. Dcera s námi chodit nechtěla a po pravdě my ji ani nepřemlouvali. Brali jsme to jako chlapskou záležitost. Výsledkem je, že mám se synem pěkný vztah, ale s dcerou se vídám málo. Vdala se, žije svůj život a co umřela žena, navštěvuje mě minimálně. Když k nám jezdila, tak vlastně jezdila za mámou. Seděly, povídaly si. Se mnou nikdy moc nemluvila, neměli jsme o čem. Teď se to projevuje úplně. Ptá se, jestli něco nepotřebuju, je ochotná mi pomáhat, je fajn. Ale oba cítíme, že náš vztah je takový odtažitý,“ přiznává jednaosmdesátiletý Petr.

Možná, že podobně uvažuje mnoho mužů ve vyšším věku a uvědomuje si to i hodně dospělých dcer. Zkrátka, jak už bylo řečeno, jde o složité vztahy, o kterých se ale moc nemluví.

Hana Charvátová pro i60