Padá sníh, padá sníh, pojedeme na saních, se zpívá v jedné dětské písničce. Ano, na sníh se krásně kouká za oknem a v teple. Je jasné, že na saních už jezdit nebudu, ale mám teď se sněhem zkušenosti jiné.

Ráno jsme chtěli jít s pejskem na procházku, ale nešlo to. Domovní dveře nejdou otevřít, protože před ně spadla lavina sněhu se střechy. Museli jsme tedy čekat, až přijde za sousedkou její dcera s jídlem a sníh si ode dveří odhází. No fajn, jsme vysvobození. Sněhu však na střeše zůstalo ještě dost, a tak jsem jenom trnula, aby na nás nespadl, no hlavně na mého malého pejska. Probrodili jsme se sněhem, pejsek, protože je malý, chvílemi ve sněhu mizel a musela jsem ho tahat za obojek ze závěje. Já se bořím skoro po kolena, a protože není nikde vyšlapaná cestička, je to tak namáhavé, že dojdu jenom kousek.

Tahám zase pejska ze závěje a najednou bum! Spadla jsem na nos. Ještě, že ten sníh je docela měkký a nic dalšího jsem si neulomila. Pejsek v závěji, já v závěji a nebyla jsem vůbec schopná se postavit. Ještě, že šly okolo děti do školy, a tak nás vytáhly a ještě doprovodily domů. Jenom jsem doufala, že se pejsek stačil vyprázdnit. Uklízet se to po něm opravdu nedá, protože to nevyhrabu. Sedím doma, ale blíží se zase doba venčení.

Klidně bych pejskovi dovolila, aby se vyprázdnil doma, protože ten maličký bobek a loužičku bych raději uklidila.  Ale ne, pejsek je čistotný a dožaduje se procházky. Musíme tedy ven do sněhu. Je štěstí, že už je trochu prošlapaný, a tak to docela jde.

Prý má ale padat ještě další dny. Budu asi pejska spouštět z okna. Ale je pravda, že pohled z okna a z tepla je opravdu krásný.