Byla jsem v mládí docela zodpovědná a přemýšlela jsem o svém budoucím zaměstnání už na vysoké škole. Poslední prázdniny jsem několik týdnů pracovala v jednom velkém podniku v severních Čechách. Brigádu jsem si tam našla záměrně. Chtěla jsem poznat místo, odkud pocházel můj tehdejší přítel, který se tam chtěl po ukončení studia vrátit. Ve stejném podniku jsem dělala i diplomku. Dostala jsem tam i nabídku, abych po ukončení studia nastoupila do tamního výpočetního střediska. Dokonce i s příslibem podnikového bytu. Všechno vypadalo jednoduše a nadějně. Po promoci se to ale nějak zvrtlo. Jak by se dnes řeklo, můj vztah s přítelem se rozpadl. Spálila jsem za sebou všechny mosty a pokorně jsem se vrátila k rodičům na opačnou stranu Čech.

Byla jsem v té době hodně mimo, ale věděla jsem, že nemůžu dlouho zůstat rodičům na krku. Musím si najít rychle nějakou práci. Naštěstí si práce našla mě. Zazvonil u nás otec mé spolužačky ze základní školy a nabídl mi místo rozborářky v největším místním podniku. Netušila jsem, co tato práce přesně obnáší, ale nedovolila jsem si odmítnout. Vlastně mi bylo docela jedno, kde budu pracovat a co budu dělat. Měla jsem pocit, že můj život ztratil svůj smysl.

Do práce jsem nastupovala 7. 7. 1977. Je to tak snadno zapamatovatelné datum, že si ho pamatuji dodnes. Chemický závod byl vybudován za městem, ale z města se tam dalo dojet trolejbusem asi za půl hodiny. Administrativní budova, kde bylo osobní oddělení, stála vlevo od hlavní vrátnice. Překvapilo mě, že jsem nejdříve dostala dlouhý seznam toho, co musím v den nástupu vykonat. Kromě vstupní lékařské prohlídky jsem absolvovala i gynekologickou prohlídku. Pak školení bezpečnosti práce - v malé místnosti nás sedělo asi pět a promítal se naučný film se zaměřením na chemickou výrobu. A nakonec jsem byla vyfotografována v malém podnikovém ateliéru. Po chvíli čekání jsem dostala závodní průkazku se zcela čerstvou fotografií, která mi umožňovala vstup do areálu podniku.

Na své nové pracoviště jsem dorazila téměř v poledne. Až tam se mi dostalo toho nejdůležitějšího praktického ponaučení. Jakmile uslyším vibrování skel v oknech, mám rychle vlézt pod pracovní stůl a chránit si rukama hlavu před padajícím sklem. Přes všechna bezpečnostní opatření prý občas dojde někde v areálu podniku k výbuchu a tlaková vlna může rozbít skla v oknech. Pracovní stůl byl opravdu masivní a rada byla opravdu z praxe. Přiznám se, že v tomto okamžiku už mi z toho všeho šla hlava kolem. A to jsem ještě ani nezačala pracovat. Po druhé hodině odpoledne jsem s ostatními čekala u píchaček a přála jsem si, abych se sem už nikdy nevrátila. Píchačky byly na chodbě za dveřmi naší kanceláře a pro naše pracoviště končila pracovní doba ve 14:09. Vzhledem k tomu, že bylo třeba do podniku mimo město a zase zpět přepravit denně několik tisíc zaměstnanců, byl začátek a konec pracovní doby různý pro jednotlivé části podniku.

Následující den jsem však do práce znovu příšla. Po krátkém zaškolení jsem si zvykla a zařadila se do kolektivu. Nakonec jsem zde pracovala dva roky. Poznala jsem, jak to chodí v jednotlivých odděleních ekonomického úseku a postupně jsem se seznamovala i s fungováním celého podniku. Tehdy jsem netušila, jak budou informace a zkušenosti, které jsem ve svých pracovních začátcích získávala, důležité pro můj další profesní život. Ale o tom třeba někdy příště.

Pro ty, kteří dočetli až sem, mám jednu zvídavou otázku. Poznali jste z uvedených indicií, v jakém podniku jsem tehdy pracovala?