V sobotu jsem, ostatně jako každý den, po obědě spala. Po probuzení v půl třetí zavelel trenér, že je potřeba využít pěknějšího počasí a vyrazit na procházku. Sama bych asi nikam nešla, ale trenéra musím poslechnout, vyrážíme.

Míříme do městské části Záblatí, která jediná leží na kopci. Takže nás čeká mírné stoupání.
Přes koleje přecházíme železárenský most a z něj fotím nádraží.

 
Naproti hlavní brány do železáren stojí opuštěný Dům služeb.
Zde v přízemí měla svou malou prodejničku potravin Květinka Pinkalinka.

Jako další míjíme Bezručovu školu.

Došli jsme k jedné velice čerstvé stavbě, zde je náš nový kruhový objezd u železáren

Odbočujeme do ulice Na úvoze a mezi pěknými vilkami stoupáme do kopce

Asi v polovině domky končí a jdeme už jen mezi stromy

Stoupání zdoláno, cítím na zádech zpocené triko. Uděláme si fotku zrcadlovku.

Došli jsme k Sokolovně a  k hasičům, škoda, že sluníčko svítí z druhé strany, budovy na fotce moc pěkně nevypadají

Zato hasičský patron Sv.Florián je ve sluneční záři nádherný
Tato nová dřevořezba z roku 2018 stojí naproti v parčíku

Řezbáři se opravdu činili. V popředí jsou tmavší starší vyřezávané lavičky

Hlavním motivem rozšířené části parčíku je nové kruhové posezení symbolizující výškově Sněžku, Praděd, Lysou horu, Záblatský kopec...

 ... a nejnižší místo Moravskoslezského kraje, soutok Odry s Olší s nadmořskou výškou 195m

Ulice Anenská se jmenuje podle sošky Svaté Anny, která je jednou z mnoha turistických zajímavostí na cyklotrasách kolem Bohumína, ten červený kolíček jsou kleštičky, kterými si účastník štípne okýnko v kartě

Slunce už zapadá, měli bychom se vrátit

Jdeme nějakou boční pěknou a suchou asfaltkou, ale ouha, ta najednou končí u rodinného domku a dál nás vede cesta  mlázím po sněhu a z kopečka. Pomalu, pomalu, půl už mám šťastně za sebou, Dimko trochu uklouznul, ale vyrovnal to a  vzal s rozběhem a je dole, snad to taky zvládnu bez pádu

Přicházíme k Bochemii, kde se vyrábí SAVO, naproti je budova bývalých Bohumínských balíren

Už se smráká, na obloze svítí měsíc. Jsme u nádraží, ale z druhé strany.

Přes koleje se dostaneme po této lávce

Příchod na nádraží, čas 17:01

Poslední zastavení u mého dítěte. Ano, knihobudka na nádraží je moje dítě a jsem na něj patřičně hrdá.
Iniciovala jsem před třemi roky její vznik v Bohumíně, podařilo se, budka slouží nejen cestujícím. Teď právě je dost vybraná, ale určitě už v pondělí zas bude plná, knihy doplňuje bohumínská knihovna, o čistotu a pořádek knihobudky se starají seniorky z našeho seniorklubu.
Dle fota je vidět, jak jsem unavená, naštěstí domů už je to jen pět minut