Jako malý kluk kromě školních povinností vozíval na trh zboží ze statku, pomáhal na statku a měl být původně vyučen mlynářem. Zajímal ho i sport, provozoval box a měl rád fotbal. Sportovně činný byl v Sokole. Idea tělesné a duševní zdatnosti jej podnítila i k podpoře založení Selské jízdy. Švehla hodně sportoval (řeckořímský zápas, box za TC Marius, cvičitel a starosta v Sokole), učil se hrát na housle. Byl členem mnoha spolků, např. Čtenářské besedy, kterou s místními učiteli povýšil na Lidovou univerzitu a vzdělával hostivařské občany. Byl oblíbený mezi místními, neboť nezkazil žádnou legraci a býval velmi dobrým společníkem i tanečníkem.

Historici znají různé anekdoty, která se týkali Antonína Švehly či jeho vlastní slova:
„Budete vidět, bratři, že přijde čas, kdy řekneme: Pojď sem, Liechtensteine, dáš to zpátky, kdes to vzal.“ (na schůzi agrárníků, 1897) nebo „Co tam (=ve Vídni)? Divím se vždycky, že naši lidé tak po tom touží a že je Vídeň přitahuje. Myslím, že nejlepším místem k našemu uplatnění je Praha, nikoliv Vídeň. Tam nejsme ničím. Tady můžeme být vším.“ Dále také jeho slova „Nestačí jen slovy hlásat lásku. Je nutno, aby za slovy následovaly skutky. Tu prohlašuji: My se hlásíme k povinnostem svým vůči národu, jež jsou nám přikázány posláním českého národa.“  (na prahu světové války, 1914)

Švehla měl také vztah k člověku a znal jeho psychické pochody. Zatímco ministr financí Alois Rašín Švehlovi v listech Benešovi do Paříže vytýkal velkou nerozhodnost, byl Švehla ve skutečnosti sedlácky opatrný, dá se říci až státnicky moudrý. Při bouřlivých hladových demonstracích v květnu roku 1919 dlouho váhal vyslat ozbrojené síly do ulic, a když tak učinil, nechal jednotky provázet dělnickými důvěrníky – s rudými páskami na rukávech.

Dnešní média by z něho byla (slovy Pavla Kosatíka) zoufalá: „Švehla byl názoru, že z jednání nemá nic uniknout na veřejnost. Zápisy pořizovat nedával a mlčel jako hrob.“

Dokázal být také jadrný a upřímný člověk. Jednoho člověka ohánějícího se svými dvěma VŠ usadil slovy „U nás na statku v Hostivaři bylo tele, to sálo od dvou krav a stejně se z něj stal vůl.“ Byl také zásadový: „Vkladatelé nesmí o nic přijít – viníci ať to vypijou.“ (po krachu
banky Bohemia, jaro 1923) Obětavě pracoval pro stát a národ. Cituji úryvek ze vzpomínek Švehlova osobního lékaře Josefa Charváta - „Švehlův pracovní styl byl nelidský. Úřadoval od rána do noci. Měl svého famulusa pana Šmída, což byl bývalý holič. Ten ho denně ráno oholil, a pak se o něj celý den staral, přinesl mu odněkud jídlo, jemuž však Švehla nikdy nevěnoval pozornost. Na psací stůl mu umístil po každé straně jedno žehlicí prkno, na jednom byly lulky, na druhém šálky s černou kávou. Famulus dbal, aby fajfky byly stále nacpané. Když jednu Švehla vykouřil, odnesl ji, vyčistil, nacpal a dal na horní pořadí. Švehla bral jednu lulku za druhou. A pil šálek kávy za šálkem…“

Historik Antonín Klimek k tomu píše: „Když pracoval, zapomínal na svět okolo – těžko najít dva tři další, kteří byli schopni sloužit státu s takovým sebezapřením. O Vánocích 1919 například zapomněl, že je Štědrý večer; z práce se vytrhl až na důrazné upozornění nervózních podřízených. Svou rodinu miloval, ale byl schopen nejet domů na hostivařský statek i několik týdnů – s vysvětlením, že má moc práce.“

Pavel Černý, předseda Společnosti Antonína Švehly a vedoucí Muzea družstevnictví