Děkuji vám. Těch úrazů na duši bylo v dětství dost.

Také nemám ráda, když se děti nutí do něčeho, čeho se bojí.

K úrazu na těle nedošlo, ale k úrazu na duši...

Děkuju. Nerada se vyjadřuji obšírně. Nápad Příběh na 50 slov se mi líbí. Když mě začaly víc než před rokem napadat (mám jich v zásobě ještě několik), bylo to ve 3. osobě j. č. Nevím proč, možná jsem se chtěla od sebe trochu distancovat. Teprve později mi došlo, že tím ušetřím za „jsem“ v minulém čase. Na první pokus se trefuji do počtu zpravidla s přesností + - dvě slova.

Věro, obdivuji, jak jsi dokázala jen do 50 slov vtlačit tolik napáchané křivdy.

JoJ, Věro, až teď jsem přečetla ohlasy na Tvůj článek.

Mám dojem, že píšeš o sobě.

Nemyslím to, Věrko, tak, že si tu budeš vylévat srdce, ale někdy stačí podnět a je z toho příběh. I třeba to "Tvoje" nádraží, obavy a paní šéfová. :-D

Co na to říci. Hlavně že nedošlo k úrazu na těle.

Děkuji vám. Zuzko, nemám potřebu se z ničeho vypisovat; rozhodně ne veřejně. Prostě jsem to napsala jako příběh ze života. Ne každá je „tatínkova holčička“. Soňo, jako dítě jsem nemyslela na to, jestli ho mám ráda. Prostě byl takový. Jako dospělé mi to občas přišlo líto. Neviděla jsem ho asi od 15 let.