Schránka byla opět narvaná letáky. Zatím jsem se nedostala k tomu, abych na ni nalepila vzkaz „Letáky nevhazovat“, a tak jeden za druhým končí v krabici, která jednou za měsíc putuje do sběru. Přihraji tak vnoučkovi nějaké to kilo papíru navíc, aniž bych je stačila alespoň prolistovat.

Dnešní příděl by nedopadl jinak, kdyby na mě z barevného papíru nevykoukl nápis „S námi na Plitvická jezera“. Zrovna nedávno jsme si s manželem říkali, že jsme dlouho nikde nebyli a shodou okolností Plitvická jezera toužil jednou navštívit, protože se tam natáčel Vinnetou a na něm on přeci vyrostl. Leták jsme tedy pečlivě prostudovali, cena byla přijatelná, termín taky, vyjíždělo se v pátek a příjezd byl v neděli. Termín jsme vybírali obzvlášť pečlivě, protože jsme v tom samém měsíci měli již zaplacený víkendový pobyt v nejromantičtějším českém městě, kde byl nástup určen na sobotu a odjezd na pondělí.  Jednalo se  o cestovku známou a důvěryhodnou, takže jsme dlouho neváhali a tento zájezd jsme si zarezervovali.  Protože míst bylo údajně podstatně méně než zájemců, bylo nutné ho zároveň ihned zaplatit. Komunikace mezi mnou a cestovkou probíhala pak už jen prostřednictvím e-mailu, odeslala jsem doklad o úhradě, kterou manžel bleskově provedl,  obdržela jsem smlouvu a podmínky, odeslala jsem podepsané zpět, pak přišly pokyny co si vzít s sebou, na co nezapomenout, poté informace, jaký bude program, jaký autobus nás poveze, kdy a kde nastoupit. Průběžně přišlo  ještě několik dalších e-mailů, ale z nedostatku času nedošlo k jejich řádnému přečtení. Pro jistotu jsem je přeposílala i manželovi.  Na tento výlet jsme se tak moc těšili, že jsme si  kupičku věcí, které s sebou budeme potřebovat, chystali v mírném předstihu.. Jsme už stárnoucí manželé a ti to tak dělají, ne? Ještě jsem si honem šla koupit kalhoty, protože ty z loňska mi zase sežraly potvůrky kalorie. Sehnala jsem úplně suprové, značkové, za úžasnou cenu, zrovna byly v akci – a to jsem žádný leták nestudovala. „Jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe, jedeme na výlet“, broukám si a manžel mi povídá: „Už jsem si také vypsal dovolenku, na pondělí mám již vyjednaný zástup.“ „Na pondělí?“ zpozorněla jsem. „Vždyť v pondělí už budeme v práci, když v pátek vyrážíme“, opáčila jsem. „No to asi ne, když se v pondělí vracíme“, dotčeně odpověděl. „Aha“, hlesla jsem a uvědomila jsem si, že jsem si teda tu dovolenku vyplnila špatně. Hned druhý den jsem ji zrušila a místo pátku jsem si přepsala dovolenou na pondělí, jako manžel.

Zítra jedeme směr Praha a pak ta vytoužená Plitvická jezera. Připravuji doklady, peníze, chystám se, že usmažím řízky, když v tom se ozve telefon. Z mobilu slyším naštvaný hlas: „Tady řidič, vy s námi jedete na Plitvická jezera?“ Odpovídám mu, že ano, ale že až zítra v šest. „No to těžko, za chvíli odjíždíme, za jak dlouho tu budete?“, ptá se nervózně. „Ale ne, to je omyl, my vážně jedeme zítra“, přesvědčuji ho. V tu chvíli mi svítá! Tuhnou mi rysy, polévá mě horko. „Nedá se nic dělat, jeďte bez nás, do Prahy to máme sto kilometrů a během dvaceti minut tam ani při troše dobré vůle nedorazíme. Omlouvám se“, típám hovor. Manžel zvedá oči od novin. „Něco se děje?“, táže se. „Ne, nic zásadního, miláčku,  buď v klidu“, vztekle odpovídám. „Jen že v tý Praze jsme měli být už dneska  a ta jezera prostě nestíháme“. Nechápavě na mě zíral. Šla jsem se podívat na emaily z cestovky a ten poslední byl zcela jasný a výstižný, kromě data, měsíce a roku tam bylo napsáno, že se jedná o pátek. Důsledná cestovka. Jak jen jsem mohla být tak blbá, že jsem nezkontrolovala datum, už když mi manžel tvrdil, že je to jinak, než jsem si myslela, jak to, že jsem hned měnila dovolenku, aniž bych si znovu vše ověřila? Jak to, že výstražný majáček nezafungoval?  To mi tedy hlava nebere. On byl vždy ten, kdo měl tyhle věci pod kontrolou a já si vůbec nepřipustila, že by se mohl mýlit. A on si ty dva pobyty prostě popletl a byl tak přesvědčivý, že jsem v  tu chvíli vůbec nezapochybovala, že i on se může splést.  Nastala divoká diskuze, kde jsem si připadala jak Iva Janžurová v notoricky známé scénce s Felixem Holzmannem u pokladny kina. No, ale pozdě bycha honiti, výlet se protentokrát nekoná a penízky propadnou.

Víkend jsme tedy tradičně trávili na chatě. Ovšem manžel ho zpestřil tím, že si půjčil projektor a za zvuků cvrčků pustil venku Poklad na Stříbrném jezeře a poté dokumentární film o Plitvických jezerech.