Čas plyne jako voda, kdo tvrdí Už nechci - zůstanu sám - sama, sám sobě lže a spoutává sebe do nereálu a proti sobě.

Jen dva dokáží ve společnosti procházet s úsměvem, sám člověk je jen potemnělá schránka člověka, co vzdal to, co nosí ve svém srdci tajně. Člověk v našem věku má říkat pravdu o sobě, o okolí, o protějšku a nesoudit, neurážet, je radost druhého přijímat a člověka brát stejně, jako i sebe. Říkat, že to nejde, že je pozdě, že není nálada, hledat prince atp., je vize hlouposti člověka, kterou pustil do sebe. Vždy chtějme, doufejme, smějme se, i když máme pláč na krajíčku, říkejme, co neumíme, nedokážeme a totéž chtějme od protějšku. Ti, kdo spolu dožívají, mají štěstí, protože uměli odpouštět a možná byli i kvalitnější mladí než my, a proto jim to vyšlo.

My musíme chtít, aby se to změnilo, abychom nikdy nezůstali zcela sami, a štěstí se ukáže. Když člověk onemocní, je to horší, zatáhne se do sebe, a přesto si má říci: kdo mi udělá čaj, zapne telku a zavolá, že má o mě strach, a přijde s kytkou, kdo mě bude držet za ruku v posledním okamžiku a chci zůstat sama?

Ne, žádná nechce zůstat sama a ani žádný muž, jen je nechtějme změnit, soudit, že nesundají prkénko, natáhnou špinavé triko, drobí kolem sebe a úklid je nebaví, mají třeba i pozitiva, jenže my ženy je přestaly vidět. My ženy máme chyb jak much kolem sebe:bolí nás hlava, když má muž náladu, úmyslně říkáme ne, trápíme je a křivdíme a ubližujeme. Jenže své jednání omlouváme, nechápeme je, a když nemají peníze, odcházíme. Samy nezáříme v samotě, upečeme a nemá kdo to sníst, koupíme si šaty a nikdo nás neobdivuje, chodíme samy a pláčeme, i když mezi lidmi odporujeme, že nechceme, nemáme štěstí, nikdo nás nemá rád atd. Co když nevidíme, že se na nás někdo dívá, že někdo se pokouší mluvit a my se smějeme, ne neohrabanosti muže, ale své hlouposti.

Žijte, dámy a pánové, protože čas utíká jako voda a zítra třeba už tu nebudeme. Já vím, někdy to nejde, nevyšlo, někdo se nám nezamlouvá, a tak mu to řekněme s citem a lidskostí, protože i přátelské podání ruky je láska a člověk by měl za to být vděčný a laskavý. Tak, jako by jednal se sebou.V mládí jsme to neuměli a mnozí to neumí ani ve stáří, jsou pohodlní, nadnesení, překáží jim druhá osoba v blízkosti a pláčou o samotě, muži jsou terč nepochopení, i přesto, že jsou jiní než my ženy. Kdyby nebyli, tak tu nejsme, a to si má říkat každý, že jsou potřební, jako my ženy na úklid, lásku, cit, vaření, děti  atp., jedou za to s námi na výlet, ukazují nás jako svoji ozdobu a někdy se i opřou, když onemocní, jsou dítětem, co umírá, a my je chlácholíme a dělá nám to dobře. Když nejsou doma, bojíme se, zda je nesrazilo auto, nestalo se něco, a čekáme jak ustrašené holky, jak bouchnou dveře, vše z nás spadne a to je ta pravá láska.

Tak si konečně všichní řekněme, že je fajn, když jsou vždy dva, a i děti to chápou pozitivně, když vidí dva staré lidi se držící za ruku, jako v mládí. Je to nabíječ citu a lásky a každý potřebujeme se jeden od druhého nabíjet, stačí se chápat, odpouštět si, smát se a vše pro sebe dělat s láskou a citem. Pár okamžiků pro sebe, nechat mu prostor ke koníčkům a pocit jistoty a lásky, že se vrátí a v kuchyni voní kachna a jídlo, co miluje, bude se nám vracet do posledního dne jako můj táta. Tak už neříkejte, že to nejde,  jde jde, ale udělejte krok, a když to nevyjde, tak nový krok a tak dlouho, až to vyjde...nekoukejte na sousedku, které to nevyšlo, třeba na to šla špatně, si říkejte a jen tak se dá najít hodná žena či muž, jenže není to zadarmo a musíte to zkoušet. Protože čas utíká rychle a pak už jen půjdeme spát a někteří se neprobudí. Je to koloběh života, a co chceme, se splní - musíme chtít.