Ve Spojených státech proběhl výzkum, jehož autoři se snažili objasnit nejčastější příčiny sebevražd mužů vyššího věku. Ukázalo se, že velmi mnoho jich skoncovalo se životem krátce poté, co navštívili svého lékaře. Mnohdy však ani nevyslechli zdrcující diagnózu, často se pouze nevyrovnali se sdělením, které by někdo jiný třeba považoval za banální.

„Můj muž se naprosto psychicky změnil, když mu lékař řekl, že mu neprodlouží oprávnění řídit auto. Já tu tušila už déle. Manžel špatně vidí, špatně slyší, je roztržitý, za volantem se chová divně. Celá rodina se s ním bojí jezdit a syn mu už několikrát řekl, že by s řízením měl přestat. Takže my jsme vlastně rádi. Jenže manžel to bere jako své selhání, jako důkaz, že už je starý a nepotřebný. Od té doby polehává, nemluví. Vypadá jako těžce nemocný, ale když se ho ptám, říká, že mu nic není, a přitom skučí a chodí celý shrbený. Zároveň říká, že k lékaři už nikdy nepůjde,“ vypráví pětasedmdesátiletá Eva z Prahy.

Její muž situaci vidí takto: „Jsem k ničemu, tak co bych se snažil žít? Nejraději bych se pomalu vytratil, vypařil, rozpustil. Kéž bych tady jednoho dne prostě nebyl. Nebudu svými potížemi nikoho zatěžovat, svou ženu už vůbec ne.  Do toho, jak se cítím, nikomu nic není.“

Jeho chování není nijak výjimečné, spíše je obvyklé.

„U mužů dominuje neochota sdělit své stesky, vyhledat pomoc. Muži chápu sdělování jako projev slabosti. Drží se hesla – já sám. Bohužel, v případě, kdy vážně onemocní, tento přístup není ideální,“ míní psychiatrička Tamara Tošnerová.

Otázka ovšem zní: Je to jen póza? Snaha poutat pozornost, vyvolat u partnerek starost, péči? Nebo opravdu muži prožívají nemoci hůře, obtížněji se s nimi vyrovnávají po fyzické, ale především po psychické stránce?

Některé studie podporují teorii, že muži opravdu nemoci prožívají obtížněji. Například, že u nich nachlazení probíhá v jiné, těžší formě než u žen a má u nich mnohem horší průvodní jevy. Také vnímání bolesti je podle řady vědců jiné u žen a jiné u mužů. Příčinou jsou údajně rozdílné hormony.

Vědci jsou jednotní v názoru, že dlouhodobější bolest snášejí ženy lépe než muži. „Zjednodušeně a lidově řečeno, muž sice bolest dlouho nevnímá, ale když ji ucítí, zhroutí se rychleji než žena,“ uvedl Jiří Kozák, který vede Centrum pro léčení a výzkum bolestivých stavů ve Fakultní nemocnici v Praze – Motole.

Možné je, že vlastně všechny tyto studie a teorie srovnávají nesrovnatelné. Že jsou ženy od přírody naprogramovány tak, že musejí snášet bolest statečně, protože rodí děti. A že u mužů je zase přirozené bolest a nemoci zastírat a nesvěřovat se s nimi, protože v pozici lovců nikdy nemohli dát najevo slabost, selhání. Potíž je v tom, že v dnešní době muži nezastírají nemoci a bezmoc proto, že se ocitají v život ohrožujících situacích a musejí ochránit svou rodinu. Dělají to jen kvůli svým pocitům, sami kvůli sobě.

„Neřekl jsem své ženě, že mám rakovinu. Ona by panikařila. Dokud to půjde, budu to tajit,“ říkal sedmdesátiletý Jan z Ostravska. Jeho žena se však rok trápila, protože vycítila, že s ním něco není v pořádku, ale on mlčel. Nemluvil, zíral do prázdna, nikam nechodil, nic nedělal. Pro jeho ženu to bylo mnohem horší, než kdyby jí na rovinu řekl, jak na tom je. „Mohli jsme spolu prožít poslední roky lépe, hezky. Tak jsme se jen hádali, protože já nevěděla, co se děje. Mám ho tak zafixovaného jako protivného, ubručeného, až zlého. Choval se ke mně hrozně a já nevěděla proč,“ říká jeho žena Zuzana. Jeho zastírání skutečnosti mu neodpustila, přestože od jeho smrti uplynuly už tři roky.

Jsou však naopak muži, kteří nemoci zveličují. Tváří se tajemně, říkají, že jim nic není, ale jsou spokojeni, pokud se jich všichni ptají, co je tedy vlastně trápí, a užívají si, že jsou středem pozornosti.

„Mnoha mužům dělá dobře, když se ocitají v pozici opečovávané bytosti. Psychicky silných mužů, kteří se v případě nemoci dokážou správně vypořádat a zároveň před nemocemi nezavírají oči, ubývá. Jedná se často o muže, kteří byli matkami příliš opečováváni. Celkově se však dá říct, že  mezi muži stejně jako mezi ženami existují takoví, kteří se s nemocí nejsou schopni vyrovnat, stejně jako ti mimořádně stateční, kteří s ní umí bojovat,“ uvedla psycholožka Zdeňka Sládečková.

Pokud má muž k obtížnému zvládání nemocí sklony už v mládí nebo ve středním věku, jeho blízcí se mohou připravit na to, že ve vyšším věku to bude peklíčko. Vlastnosti se ve stáří jen zvýrazňují a právě chování mužů ve vztahu ke svým neduhům je toho velmi častým příkladem.