V březnu jste oslavil osmdesáté narozeniny. Jak se v tomto věku cítíte?
Přes mnohé neduhy se raduji z  hezkých okamžiků a děkuji Pánu Bohu, že  mohu žít! Není týdne, abych nepotkal někoho, kdo řekne: „Hele Fousek! Ty jsi ještě živej?“ Pan primář MUDr. Jiří Povolný a kladenští zdravotníci jsou mou oporou. Večer se modlím za sebe, za své blízké a za přátele.

Jste i dost pracovně aktivní (rozhlas, recitály). Co všechno děláte a jak často vystupujete?
Miluji svou práci. Píši knihy, fotografuji... V roce 1999 můj přítel profesor Ivan Vaněk a jeho tým opravili na kardiochirurgii VFN mé srdce. Omezil jsem svá vystoupení, ale setkávání s publikem je pro mne hojivým balzámem. Těší mne, že mám příznivce v naší vlasti i mimo ni. V dubnu se těším do Přerova, Olomouce a 5. dubna budu vystupovat v hotelu Alexandria v  Luhačovicích... A protože bylo mé březnové narozeninové představení v divadle U  hasičů vyprodáno, bude další 24. října 2019.

Kde stále berete energii pracovat? Máte recept na dlouhověkost?
Sebemenší úspěch mne těší a žene dál. Mám oporu ve své ženě Jarmile, se kterou v listopadu oslavíme 58 let společného života a samozřejmě v celé mé rodině. Klasik řekl: „Prací proti  smrti!“ Na délku života asi nejsou rady. Ať chodíme do kavárny nebo do hospody, čeká nás poslední přístav. Doufám, že v Nebi, ani v Pekle nedělí duše na celebrity a na VIP. Snažím se řídit starou moudrostí: „Přej a bude ti přáno!“

O čem je vaše nová kniha?
V právě vydané knize Z omšelého saka, které vydalo nakladatelství Brána, vyjadřuji své pocity z dnešní doby. Fejetony, texty, básně a úvahy jsou hledáním cesty, kde vítězí vlídnost a laskavost. Píši o hlouposti, závisti, naději i strachu z budoucnosti. Jsem nazýván Don Quijotem, ale občas věřím, že Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí!

S oblibou říkáte, že se bojíte o slušný svět. Z čeho tak vyvozujete?
Stačí si poslechnout či přečíst zprávy ze světa. Jen blázen může říci, že svět je normální. On nikdy normální nebyl. Denně slyšíme o hrůzách "lidských" selhání a činů. Lidstvo se nepoučilo! Jsme lhostejní a to je podhoubí pro návrat diktatur! Ale jak změnit svět, když neumíme změnit sebe? Peníze nahradily Pána Boha! Jsme pyšní a chybí úcta k obyčejnému životu! Mnozí mění charaktery s výší majetku! Byl jsem a jsem nestraníkem! Hrozím se hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám! Dospíval jsem v socialismu. Tenkrát se říkalo „Soudruhu! Charašo!“. Nyní v „českokapitalismu“ se říká - „Pane! Ou kej!“ Mladí mají dnes o hodně více svobody, ale i svoboda musí mít rozumná pravidla. Fandím mladé generaci, ale bojím  se, jaká je čeká budoucnost. Ale stejně se o nás báli naši rodiče a tak je to již po staletí.

Jak vzpomínáte na své působení v Semaforu?
Do  svých čtyřiceti let jsem byl  dělníkem. V mém posudku z Huti Koněv bylo napsáno: „Josef Fousek, nesouhlasil s příchodem sovětských vojsk, ostouzel politiku KSČ a byl pomýlen pravicovými extrémisty. Nebrat do kultury!“ Nečekal jsem nikdy, že najdu ve světě kultury uplatnění. Semafor se pro mne stal bájným přístavem, kam zásluhou Miloslava Šimka vplula má bárka z kladenské ulice. Není dne, abych nevzpomenul na skvělé lidi, které jsem měl čest potkávat na pódiu i v zákulisí. Byl jsem nepatrným kolečkem v divadle, kde bylo stále vyprodáno, kde zpívaly krásné ženy, hrála skvělá kapela, a kde burácel potlesk a smích. Pokaždé, když někdo odejde do Věčného nebeského divadla smutně hledím na nebe a naliji si panáčka moravské slivovice.

Napsal jste mnoho knížek. Kterou z nich máte nejraději?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Nevím. Má žena Jarmila má ráda Fouskovy skoropohádky. Možná bych si vybral na cestu do vlaku knihy Vlídná slova a Z omšelého saka.

Jak jste osmdesátiny slavil?
13. 3., den po mých narozeninách, jsem měl recitál se svým synem Tomášem v Divadle U  hasičů. Slavil jsem tam vícero událostí: 60 let od seznámení s Jarmilou, 40 let působení na kulturních scénách, 20 let od trojitého by-passu. Další den jsme se setkali všichni z rodiny a jeli do kavárny Panenka v Tuchlovicích na kávu. Tam jsem řekl své ženě: „Jarmilo, jednou dostaneš za svou péči o mne svatozář! Zasloužíš si ji!" Zarecituji Jarmile báseň, kterou jsem napsal v březnu v roce 1999 před operací srdce.
         Až ti budou říkat, že je se mnou konec,
         nevěř, lásko, těmhle lžím!
         Já z té černé rakve, co mě do ní dají,
         zpátky k tobě poběžím.
Také jsme jeli do kostela sv. Petra na Křivoklátě, kde jsem si tiše vzpomenul na všechny kamarády, kteří se se mnou toulali podél Staré řeky.