Léku strasti mé úděsné,

ty jediný, víš-li, jsi z mužů,

na něhož v nouzi tělesné

já obrátit vždycky se můžu.

Dík za tvé mužné objetí,

jež údům mým sílu zas dává:

vděčnost má k tobě doletí –

ach, budiž ti navěky sláva!

Když paže tvé uzřím zpovzdálí,

srdce mi na poplach buší:

kolik žen dnes už objaly?

hlodá mi bolestně v duši.

Bosa a někdy bez brýlí

jsem celičká jen v moci tvojí;

bez svědků jsme pak na chvíli,

tajemství velké nás pojí.

Pocítím slabost v kolenou,

ty sotva se dotkneš mě lehce;

staré zdi křičí ozvěnou,

že tělo mé jiného nechce.

Když přiblížíš se zezadu

a rukama sevřeš mě pevně,

o kousek blíž jsi odhadu,

co všechno jen skrývá se ve mně.

Na šíji cítím horký dech,

jak peříčko vznáším se v mžiku:

nech tak ty ruce, ještě, nech –

teď postůj, okamžiku!

Zpráva ta tebe snad potěší,

že pro mnohé já tě mám ráda;

důvod však ze všech největší:

že umíš mi napravit záda!      

Kamarádovi, 1983.