Tento článek možná potěší milovníky kytiček, skalniček, keříků a jiných rostlinek. Když jsme se před patnácti lety chystali na odchod do důchodu, rozhodli jsme se prodat náš třípokojový byt v paneláku a koupit si malý domeček u lesa. S odstupem času to hodnotím jako nejlepší rozhodnutí v mém životě. Cena byla příznivá, protože dům stojí hned vedle potoka, a je u něho jen malý pozemek. Bylo to krátce po velkých povodních, tak případní zájemci měli strach ze zaplavení. Za zbylé peníze jsme si nechali přistavět podkrovní místnost pro hosty a naše útočiště, kdyby voda náhodou stoupla a zaplavila přízemí. Za potokem byl asi 5m široký pás neudržované zeleně a nad ním strmý svah. Chtěli jsme tento pozemek koupit, ale majitel, Povodí Moravy, to nepovolil. Tak jsem se rozhodla, že ho pomalu dám do pořádku. Původní majitel tam měl sušák na prádlo, pár ovocných stromů, a nikomu to nevadilo. Nejprve jsem z hromady cihel, které zarůstaly trávou, vytvořila malé posezení. Potom začalo náročné odplevelování a shromažďování kamení na skalku. Nebyl to žádný problém, protože okolí je hodně kamenité. I sousedé byli rádi, že se přebytečného kamení zbavili. Doufám, že nikdo po mně nebude chtít uvést břeh do původního stavu. Na řadu přišla ta největší radost - sázení rostlinek a keříků. Pocestní se mě často ptají, kolik že mě to stálo peněz. Budete se divit, občas pustím korunu za nový kvítek nebo keřík, ale nejvíc rostlinek mám od sousedů, kamarádek, od rodiny ke svátku. Když se rozkřiklo, že sadím a sadím, tak jsem dostávala zahradnické přebytky i z druhého konce dědiny. 

Pozemek není oplocený, když není náš, tak to nejde. Maminky s kočárkem si můžou posedět na houpačce a dětičky pohrát na písku. Nikdy se nestalo, že by někdo nějakou rostlinku vykopal nebo zničil, jen drzá srnka si klidně v pravé poledne příjde na poupátka z růžiček. Mám radost, že se moje nelegální skalka líbí, že pohled na ni potěší kolemjdoucí při procházkách do lesa nebo na nedaleké golfové hřiště. Ještě pořád není celý svah zúrodněný, proto věřím, že se mi to do konce života podaří dodělat. Vnoučci už se dohadují, který u nás bude bydlet a moji skalku udržovat i nadále. Učím je rozeznávat kytky, a občas dostanou do ruky i motyčku.

Ten pocit, když se ráno uprostřed zeleně posadím na houpačku a příjdou za mnou všechny čtyři kočky, se nedá ani popsat, je to zkrátka boží. Na přiložených fotkách je vidět, jak se postupně rostlinky rozrůstaly a zvětšovaly. Už mi pomalu začínají přerůstat přes hlavu, budu muset provést radikální řez.

Přeji všem zahradníkům a zahradnicím radost a úspěchy při jejich bohulibé činnosti, a ať nám občas zaprší, aby nám to všechno rostlo do krásy a k našemu užitku !!