To jste to tady měli vidět dříve, tak před dvaceti lety. To bývala krásná zahrada, to se nedá srovnat. Tyto věty řekla pětasedmdesátiletá Hana návštěvě, která dorazila k ní na chatu. Její snacha a syn se naštvali. Na zahradě pracují, vytvořili na ní dlážděné chodníky, zbourali starou plechovou garáž, za kterou byla skládka nepotřebného harampádí, vše odvezli do sběrného dvora. Jistě, zahrada se mění.

Je jiná, než bývala, když na ní Hana hospodařila sama s manželem. Ale všichni v rodině i v okolí vědí, že  zatímco Hana v penzi přestala na zahradě cokoli dělat, snacha se synem se vše snaží udržet v pořádku, i když mají časově náročnou práci.

„Ona tady vytváří pořád nějaké hromádky, pořád tady probíhají nějaké práce, není tady uklizeno. My měli uklizeno,“ říká Hana na adresu snachy.

Ta namítá: „No, tak jistě, jsou tady hromádky, protože pleju, sázím, hrabu a manžel staví novou zídku. Místo toho, aby byla ráda, že už nemusí nic dělat, neustále má nějaké připomínky. Prostě jen tak cvičně prudí.“

Hana je přesvědčena, že za jejího aktivního života byla zahrada hezčí. Odmítá si připustit, že okolí si to nemyslí. Prostě si pamatuje jen to pěkné, dobré. To, že v rohu zahrady byla skládka, odmítá přijmout. Dost možná si to opravdu nepamatuje. Nebo si to pamatovat nechce.

Americký profesor psychologie Jeremy Manning tvrdí, že lidé jsou schopni cíleně vytlačit z paměti to, co si pamatovat nechtějí. A to tak dokonale, že jsou opravdu přesvědčeni, že se to nestalo, že nic takového nezažili. „Tento průzkum je důležitý, protože studia paměti se většinou zaměřují na to, jak si pamatovat, než jak zapomínat. To je totiž považováno za jakési selhání. Někdy však zapomenutí může být prospěšné. Například u lidí, kteří prošli nějakým šokem. Ale může být prospěšné i v situacích, kdy si chceme vyčistit hlavu a dostat do ní nové informace. Nebo si to prostě v hlavě nastavit tak, aby se nám žilo lépe,“ uvedl profesor Jeremy Manning.

Právě tak postupují starší lidé, kteří se obtížně vyrovnávají s tím, že se svět kolem nich mění. Často jde o jedince, kteří byli zvyklí v životě rozhodovat, velet a najednou je vše jinak.

„Manželka mi pořád říká, jak se dříve žilo lépe. Že sousedé byli příjemnější, že kolem našeho paneláku bývalo uklizeno. Když jí řeknu, že tady byl binec vždycky, a připomenu ji sousedy – manželský pár - kteří se hádali a pili první ligu, takže jsme je několikrát našli ve stavu, že nebyli schopni zmáčknout tlačítko ve výtahu, tvrdí, že přeháním. V každém mladém sousedovi dnes vidí podezřelého jedince. Zůstali jsme v paneláku nejstarší a ona se dostala do pozice, že na schůzích družstva jen kritizuje. Já přitom vím, že nemá pravdu,“ říká třiaosmdesátiletý Jindřich z Prahy.

Je to peklo, když se v rodině vyskytne jedinec, který tvrdí, že on dělal vše lépe. Velmi často takto zkreslují skutečnost lidé, kteří přišli o životního partnera. Tvrdí, že byl nejlepší, nejhodnější, nejobětavější, přestože jejich okolí ví, že to tak rozhodně nebylo. Jenže řekněte vdově, která říká, že její muž byl naprostý ideál, protože si každý víkend hrál s dětmi, že přece všichni vědí, že každý víkend seděl v hospodě.

Psychologové tvrdí, že určité zkreslování vzpomínek je vlastně prospěšné. Že se tak člověk ve vyšším věku uvádí do pohodového stavu.

„Ani se tam raději nejdu dívat,“ prohlásila nedávno Věra, když jí syn řekl, ať s ním jede na chatu do Beskyd, že tam udělali nový plot. „Ani to nechci vidět, jak to tam teď vypadá. My to tam měli tak pěkné. Od doby, co nemám sílu se o chatu starat, jde to s ní z kopce. A teď ještě ke všemu měnili plot,“ říká.

Odmítá si připustit, že plot, který přetrval z doby, kdy ho s manželem dělali počátkem šedesátých let z trubek ukradených v továrně, v níž pracovali, již byl skutečně ve stavu poněkud mizerném. Pro ni to však stále byl krásný plot. Vytěsnila z hlavy, že zrezivěl, že se rozpadal, že byl nevkusný. V hlavě jí zůstaly příjemné vzpomínky na to, kterak ho s manželem stavěli, budovali chatu a měli radost, že mají své místečko v přírodě, kde jim je dobře.

Vytěsňování nepříjemných vzpomínek, pamatování si těch pěkných a vytváření dojmu, že život byl příjemný, je vlastně ve vyšším věku zdraví prospěšné. Lidé se tím dostávají do dobrého psychického stavu. Potíž je v tom, že zdraví prospěšné to není pro mladší generaci, která tyto upravené vzpomínky a tvrzení nezakládající se na pravdě poslouchá. U ní to naopak psychický stav zhoršuje, protože ví, že realita byla či je jiná.