Poslední list se třese na platanu…
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.

(Vl. Holan)

To by bylo fajn,
kdybych věřil v Boha.
Nerouhám se, nekradu a matku ctím,
někdy si na nos nevidím,
snažím se neškodit.

Smrti se nebojím, bojím se umírání.
Což bude-li útrpné, dlouhé, bolestivé?
S tělem připoutaným k lůžku?
Bez možnosti zvednout ruku, natož vstát?

Úzkost mne zmůže,
křik zamrzne v hrdle,
nevidoucí oči,
navždy ztuhlé paže.

To mě nikdo nepochová
v měkké náruči?
To mě neukonejší
teplými slovy? 

To by bylo fajn,
mít v koho věřit…
Nevěřím v Boha,
leč trochu mě to mrzí…
Nás nikdo nečeká,
říkám ostatním.
Až v poslední hodince
se možná začnu vroucně modlit
a čekat na zázrak
(který nepřijde).

Co bych si přál?
Jen docela málo.

Bylo by skvělý,
kdybych za hodně dlouho,
třeba ve svých 90 nebo 95,
uslyšel stromy šumět o tom,
že někdy v příštím roce,
snad na podzim,
vydechnu naposledy.
Ne v bolestech,
ne k posteli přikován
nemohoucím tělem,
nýbrž prostě jen tak,
stářím a ve spaní.

To by bylo krásný!
Všechno bych stihl –
uklidit,
            utřídit,
                        vyřídit,
                                   urovnat
                                               a rozloučit se.

Některým lidem bych poděkoval.
            Některé pochválil.
                        Některým odpustil.

S rozpačitým úsměvem
bych svým známým říkal:
Tak tedy, někdy…,
                        někde…,
                                   snad…
                                               se opět sejdeme…

Představím si potom,
jak to asi přijde:
            vše kolem se zklidňuje,
            cos trochu mnou kolébá
            a já schoulený
            se těšit začínám.
Přicházím domů?

Chci odejít ke světlu,
jen stářím a ve spaní…