Na začátek si dáme vtip. Muž přijde do galanterie a rozhlíží se po regálech. Prodavačka se ptá, co si přeje. Muž: „Chtěl bych černou pásku, zemřela mi tchýně.“ Prodavačka smutně a s pochopením: „A jak širokou? Tuhle? Ta bude pěkně vidět. Čím širší, tím dáte najevo, že jste ji měl radši.“ Muž se na ni zkoumavě podívá a odpoví: „Tak mi dejte černou nit.“

A ještě jeden, také pro otrlejší povahy: Lord provádí zámkem své přátele a ukazuje lovecké trofeje. Mezi nimi je i hlava s podivným úsměvem. „Co je to?“ ptají se všichni zaraženě. „Tchýně. Do poslední chvíle myslela, že ji budu fotografovat.“

Ano, teď by se rozesmáli převážně muži v pozicích zeťů a ženy v pozicích snach, dámy v pozicích tchýně asi ne. Ale ono neuškodí zamyslet se, čím to je, že vzbuzují tolik posměchu a negativních reakcí. Proč je v obecném povědomí tchýně někým, kdo komanduje a plete se do věcí, do kterých jí nic není, zatímco tchán je obvykle vnímán jako pohodový chlapík, s nímž se dá jít na pivo.

„Je to zvláštní, ale neslyšela jsem, že by si někdo stěžoval na tchána,“ říká terapeutka Jana Kosinová, která se věnuje poradenství v partnerských problémech. „Když lidé vychrlí potíže s tchýněmi, vždy se zeptám, co tchán. Zarazí se, jako by někdo takový vůbec neexistoval. A pak řeknou: Ten je v pohodě, ten nám dá pokoj, ten se o nic nestará a podobně.“

Maminka na celý život

To, co nejvíce lidem vadí na tchýních, je totiž právě to, že se nedokážou oprostit od role mámy. Jenže není divu, jsou na ni celý život zvyklé. Dcera či syn zůstává jejich dítětem, i když už dávno žije s někým jiným, a podle toho se chovají. Vlastně se chovají úplně přirozeně. A úplně stejně se jednou budou chovat snachy, kterým dnes tchýně lezou na nervy.

„Ženy jsou prostě citlivější, takže často i malichernější,“ uvádí psycholog Marek Převrátil. „Proto to působí, že tchýně jsou nesnášenlivější, řevnivější. Jenže ženy jsou prostě citlivé na detaily, na slovní narážky. I když samozřejmě existují i nesnesitelní tchánové,“ vysvětluje.

Role tchýně coby neoblíbeného člena rodiny je dána historicky. Dříve přece bylo běžné, že se mladé ženy přistěhovaly do domácnosti svého muže a velmi často pak žily společně s jeho rodiči. A tchýně tam byla zvyklá vládnout, takže vládla dál. Tento model je už dnes méně častý, nicméně potřeba vládnout, starat se, pomáhat, v ženách zůstává. Je přirozená. Potíž je v tom, že se matky-tchýně o své děti starají příliš, i když už dávno nejsou dětmi. Muži tcháni ne, nejsou totiž coby otcové zvyklí být tolik starostliví a opatrní, což ovšem vůbec neznamená, že by své děti milovali méně. Jen prostě svou starost, strach a lásku nedávají najevo tak jako ženy.

Spisovatelka Nataša Tanská ve své knize Proč jdeme mladým na nervy shrnula matky a potažmo tchýně do pěti skupin. Pozoruhodně vtipné postřehy stojí za to si přečíst:

1. Vyčítalka – začínají rádoby nevinně: „Tak Madla zas odjela k dceři do Janova. Zve ji každý rok aspoň dvakrát.“ Následuje významný pohled, který říká: „A ty mě nepozveš ani k vám na chatu!“ Nepřímé výčitky někdy více iritují než přímé, protože jejich záludnost dráždí. Výčitky ovšem nic neřeší a vedou obvykle k zatvrzelosti.

2. Hadice – každá maličkost je jí záminkou, aby vyvolala konflikt: „Tu šálu, co jsem si u vás zapomněla, jsi mi zase nepřinesla.“

„Promiň, pospíchala jsem…“

„Aha, zkrátka byste byli rádi, abych nastydla a umřela a byl by konečně pokoj, že?“

Pro tuto ženu neexistuje situace, aby ji nezvrátila v negativum, což vede k tomu, že dcera jednoho dne vybuchne a matka prohlásí: „Vidíš, teď se ukázalo, že mě nemáš ráda!“

3. Radomila – ví všechno nejlíp. Větu začíná slovy: „Nechci ti radit, ale (...) to, co chceš udělat, je nesmysl.“ Ať si dcera nebo syn vymyslí cokoli, matka svého potomka obratem zchladí tónem, který jasně naznačuje, že jen nedopatřením se mohlo stát, že tak inteligentní bytost jako ona mohla povít někoho s tak nízkou inteligencí.

4. Kuráž – říká: „Já od svých dětí nic nechci. Stačím si sama a nechci je ničím otravovat.“ Tento druhý extrém je pro potomka opačnou zátěží. Matka Kuráž totiž zásadně nevolá, a když dostane chřipku, musíte jí naopak denně volat vy, abyste se přesvědčili, že je ještě naživu:

„Jak ti je?“

„Dobře.“

„Dobře? A jakou máš teplotu?“

„Čtyřicet, ale to přejde, napila jsem se heřmánku...“

Matka Kuráž přivádí potomka k šílenství, protože ten nikdy neví, jaká je skutečná situace, a tudíž ani netuší, co má dělat.

5. Anděl – dělá všechno správně. Je starostlivá, ale není vlezlá, je milá, neobtěžuje, dává pozor, aby se příliš neangažovala, ale je vždy po ruce, když je třeba. Zkrátka, anděl. Takový anděl, že máte neustálé výčitky svědomí, že si toho faktu dost nevážíte. Nikdy nedosáhnete jejího formátu, i když se snažíte sebevíc. Takže zase břemeno.

Tak co? Našly jsme se v některé z těch kategorií? Nebo jsme případně kombinací několika z nich? Přiznejme si, že něco z toho sedí na každou z nás. A když se nad tím i zamyslíme, může to být první krok k tomu, aby výraz tchýně neměl jen hanlivý nádech.

Pět zásad, jak zvládnout roli tchýně

1. Když je nejhůř, pusťte si filmy Příšerná tchýně nebo Fotr je lotr. Spraví náladu a hlavně ukážou, že mezigenerační vztahy v rodině mohou být ještě horší, než jsou ty u vás.
2. Zásadně nezačínejte hovor slovy: Měla bys, měl bys, musíš. I kdyby domácnost vašich mladých byla pokryta špínou tak, že v ní začínají rašit houby, dělejte, že to nevidíte. Je to jejich špína, ne vaše. Buďte ráda, že ten nepořádek nevytvářejí u vás doma.
3. Nikdy neříkejte vašemu synovi či dceři, co se vám na jeho partnerovi nelíbí, pokud už jsou manželé a mají děti. Říct jste mu to mohli před svatbou, pokud jste to udělali a oni se stejně vzali, už nekritizujte. O partnerovi mluvte pouze tehdy, pokud vás o to syn či dcera poprosí, pokud od vás chtějí názor či radu. A to se stává fakt výjimečně.
4. Neurážejte, neponižujte, nedávejte najevo, že vaše dítě je lepší, chytřejší či vzdělanější než jeho partner, partnerka. Není nic horšího, než dávat zeťovi či snaše najevo opovržení.
5. Nenavštěvujte bez pozvání. Nežádejte klíče od bytu „mladých“, přijměte je jen, pokud vám je výslovně sami dají. Nikdy se sami nezvěte na návštěvu. Vydržte to, vyplatí se to, budete jim vzácná a budou si vás vážit. A když ne, tak pak není o co stát, přece se nebudete vnucovat někam, kde o vás nestojí.