Pod pojmem úspěšní lidé si však není nutno představit jen podnikatele, manažery či filmové hvězdy. Úspěšný člověk je každý, kdo vede pěkný život, který přináší radost jemu i jeho blízkým. Je to člověk, který ví, co znamená Paretovo pravidlo.

Italský ekomom  a sociolog Vilfred Paret se dostal mezi známé osobnosti díky tomu, že formuloval jednu poučku, princip, pravidlo. A sice, že dvacet procent příčin způsobuje osmdesát procent výsledků. Jinými slovy, že je lepší vynaložit jen dvacet procent energie, ovšem cílit ji tím správným směrem, než celý život makat na sto procent a pak se divit, proč jsou ostatní lidé bohatší nebo spokojenější nebo vyrovnanější.

Vilfred Paret rád sázel a jedl hrášek. Takový ten sladký zelený čerstvý hrášek. Všiml si, že osmdesát procent hrášku nasbírá jen ve dvaceti procentech lusků, které se mu urodily. Každý rok to bylo stejné. Rostlin měl hodně, lusků hodně, ale jen přibližně dvacet procent z nich bylo plných. Všiml si také, že v devatenáctém století, kdy žil, bylo osmdesát procent italského bohatství v rukou dvaceti procent obyvatel země. Mluvil s lidmi, kteří podnikali a došli společně k závěru, že obvykle osmdesát procent prodaného zboží končí u dvaceti procent klientů. Není to tak, že každý zákazník nakoupí stejně a tudíž je třeba mít co nejvíce zákazníků. Ne. Je třeba vytipovat ty vhodné zákazníky, zaměřit se na ně. I když jich má člověk méně, pokud jsou to ti správní, kupují od něj více.

Paretovo pravidlo se dá našroubovat na cokoli. Jeho příznivci například tvrdí, že jeho pravdivost je velmi dobře vidět při pracovních poradách. Obvykle na nich mluví jen dvacet procent lidí, ostatní mlčí. Jen dvacet procent lidí přichází s nějakým nápadem, ostatní se vezou.

„Paretův princip působí i v osobním životě. Velmi často věnujeme mnoho času činnostem, které nám nepřinášejí užitek ani potěšení. Osmdesát procent času či úsilí, které vynakládáme, vytváří jen dvacet procent veškerých výsledků, které jsme dosáhli. Mimochodech, dámy si možná všimnout, že osmdesát procent času tráví ve dvaceti procentech svého oblečení,“ uvedl psycholog Jan Urban.

Paretovo pravidlo vyznává řada dalších psychologů, koučů, mentorů, manažerů. Například autor knižních bestsellerů o osobním rozvoji Ivo Toman říká: „Všimněme si, že osmdesát procent problémů máme obvykle jen s dvaceti procenty lidí. Kdo se dokáže obklopit lidmi, kteří jsou pro něj užiteční a příjemní, je na tom lépe. Jak je poznat? Úspěšní lidé řeší to, co mají ve svých rukách, co mohou ovlivnit. To znamená své zdraví, kariéru, koníčky, vztahy. Neúspěšní lidé se zabývají tím, co stejně nemohou ovlivnit, to znamená, že mluví o politice, o počasí, o chování druhých, o seriálových hrdinech. Nepřinášejí těm úspěšným nic nového, zajímavého.“  

Mnoho lidí nemá slovo úspěch rádo. Spojují si ho s nemístnou dravostí, s honbou za kariérou a penězi, s bezohledností. Jenže pod pojmem úspěšný člověk je možné představit si i šedesátiletou dámu, která krásně maluje, dobře vaří, má pěknou zahradu a její přátelé se u ní velmi rádi scházejí. Mají ji rádi, hodně pro ně znamená, je pro ně vždy příjemné s ní mluvit, dívat se na ni, poslouchat ji. A ona se cítí být spokojená, uznávaná, šťastná, protože dělá to, co ji naplňuje a obklopuje se lidmi, kteří ji mají rádi.

Paretovo pravidlo nedávno uplatnil v praxi i sedmdesátiletý Tomáš, který o jeho existenci ovšem neměl dosud ani tušení. „Uvědomil jsem si, že se obklopuji lidmi, kteří mi škodí. Jeden kamarád po mě neustále žádal nějakou drobnou výpomoc, to znamená opravit to či ono. V podstatě jsem u něj doma fungoval jako údržbář, což komentoval tím, že manželka je ráda a on má klid, protože je, cituji, na manuální práci levý. Samozřejmě, že jsem vše pro něj dělal zadarmo. Další kamarád dost pije, takže mě často stahoval do hospody, i když se mi nechtělo. Přistihl jsem se, že si kvůli něj dávám další a další piva či panáky, i když jsem vlastně už neměl chuť. Další tři kamarádi zase pořád bručí. Nadávají na politiku, na počasí, na všechno. A já se uslyšel, že bručím stejně jako oni. Přestal jsem se s nimi všemi stýkat. Scházím se jen s jedním kamarádem a jeho ženou. Jsou moc milý pár, optimističtí, hodně cestují, pořád něco podnikají. Zjistil jsem, že mě nabíjejí energií a jedno setkání s nimi jednou za čas je pro mě důležitější, než pocit, že je dobře mít plno kámošů, se kterými dvakrát do týdne můžu sedět v hospodě.“

Paretovo pravidlo je dobré znát, protože se člověk velmi často dostává do situací, kdy neví, která činnost je důležitá, co zvládne a co ne, kdy se zbytečně přepíná.

„Uvědomila jsem si, že když jsem se mladým snažila co nejvíce pomáhat a pořád jsem se jich ptala, jestli  něco nepotřebují, byli zdrženliví. Když jsem se na to vybodla, naše vztahy se zlepšily. Když nyní občas pohlídám vnučku, vždy mi za to děkují a vidím, že jsou rádi. Když jsem se dříve pořád na hlídání sama nabízela, brali to jako samozřejmost a žádné uznání jsem od nich necítila. Potvrdilo se, že méně je více a toho se budu držet,“ říká osmašedesátiletá Ivana, která tvrdí, že se až po padesátce naučila v práci rozlišovat, co je podstatné a co zbytečná námaha. „Dříve jsem byla schopna sedět v kanceláři do noci a myslela jsem si, že někdo mou pracovitost ocení. Jenže nakonec byli oceňování vždy kolegové, kteří přišli ráno na poradu svěží, veselí, řekli něco vtipného. Já, unavená, upracovaná jsem byla považována za nudnou šedou myš, která nic nevymyslí a ještě dělá chyby,“ podotýká.

Situací, ve kterých je možné si na Paretovo pravidlo vzpomenout, je v životě každého člověka mnoho. A je jedno, jestli jde o vytíženého manažera, začínajícího zaměstnance s nerudným šéfem nebo seniora, který cítí, že nežije v penzi tak, jak by si představoval.