Moje babička byla navzdory svému smutnému dětství veselá kopa. Když mi ovšem  líčila, jak její rodina se třemi dětmi neměla za první světové co jíst, nejmladšímu bratrovi, ještě miminu, dělali cumel z plátýnka, do kterého se zabalil kousek tvrdého chleba a cumel pak namočili do vody, vždycky mne pojala hrozná touha jít okamžitě vyplenit špajzku a nacpat se k prasknutí do zásoby. A to mi zůstalo – jakmile nemám doma aspoň půlku chleba, jsem nervózní.

Malého bratříčka měla jako nejstarší na starosti ona, a tak ho v podstatě vychovávala, protože byla asi o 12 let starší. A  tudíž celý život k němu chovala spíše mateřské city. Taky si myslela, že ještě  pořád trpí hlady, i když už to byl dospělý mužský (což dozajista trpěl, jako každý mužský). Takže jakmile k ní přijel, napekla, navařila a snažila se mu snést modré z nebe, dokonce celé dopoledne dokázala stát ve frontě na bifteky, zatímco děda se musel spokojit s bůčkem.

Bratříček vyrostl, oženil se v Praze a babička tam k němu jezdila občas na návštěvy. Jednou musela jeho manželka do nemocnice, a tak babička přijela zaskočit a navařit a já jela s ní, abych měla výlet.

Chtěla mu udělat guláš nebo co, aby se pořádně najedl a ona mu vynahradila tak to hladové dětství. Sáhla do špajzky pro cibuli, byly sice malé, ale bylo jich dost. Zdály se jí sice trochu divné, ale asi je to nějaký nový druh, pomyslela si. Navíc neměla nasazeny brýle a špatně viděla.

Guláš se povedl, strýc (budu mu říkat strýc, aby se to nepletlo) usedl, v jedné ruce noviny a pustil se do jídla. Po několika lžících povídá: Ty, Máňo, ten guláš má divnou chuť…cos to tam dala ? Babi poctivě vyjmenovala veškeré přísady včetně cibulek ze špajzky. To už strýc pojal silné podezření a letěl zkontrolovat inkriminované cibulky.

No samozřejmě, byly to cibulky tulipánové ! Babi je poctivě skoro všechny nakrájela na malé kousíčky a dala podusit s masem. Nevím, co by se strýci stalo, kdyby  měl pošramocené chuťové buňky a snědl všechno, ale vzhledem k tomu, že prý za války v Holandsku taky jedli z hladu cibule tulipánů, tak snad by přežil. Dožralo ho to ale velice, ani ne tak asi ty cibulky, jako že zas zůstane o hladu. Vyváděl a babička ho konejšila: Není ti špatně ? Jdi to honem vyzvracet ! A strýc hulákal: Doteď mi špatně nebylo, dokuds mi neřekla, že jsem sežral tulipány !!! A já se krčila v rohu a sledovala tu scénu. Já guláši ušla, protože jsem dostala „dětské jídlo“, což bývalo obvykle „přesbidlo“ (pro neznalé:  brambory s noky polité sádlem a navrch s osmaženou cibulkou – jinde se tomu asi říká uhlířina). A tak dodnes nevím, jak chutná guláš na tulipánech, ale řekla bych, že hořce, hlavně, když má člověk hlad a pak, místo aby to snědl, to musí vyhodit.

Strýc se dožil devadesátky. Možná k tomu přispělo jeho hladovění nebo snad že by ty tulipány ?!?