V Jihozápadní části České republiky, na Drnovém potoce, 3 km od jeho soutoku s řekou Úhlavou, obklopené zalesněnými kopci se rozkládá město Klatovy. Bývá také nazýváno "Bránou Šumavy". Město je také nazýváno "královské". Jeho historie sahá až do roku 1260, kdy král Otakar II. z osady učinil své město. Velkou spásou pro město byl v 17. století příchod jezuitského řádu. Asi řada z vás navštívila na klatovském náměstí jezuitský chrám a přilehlé katakomby, kde jsou uloženy mumie mnichů tohoto řádu.

Protože v tomto krásném městě jsem se narodila a žila do vychození základní školy, rozhodla jsem vás s ním a jeho historií trochu seznámit. Někteří z vás město Klatovy navštívili, a tak měli možnost poznat jeho některé památky, nebo jím projížděli cestou na Šumavu. 

Povídání o Klatovech je věnováno vzpomínce na prožité dětství, protože po studiích v Praze jsem se již do města nevrátila. Jezdím tam jen navštívit hrob svých rodičů nebo o slavné klatovské pouti navštěvuji místa, která jsou mi milá.

V polovině 18. století se Klatovy stávají krajským městem, kde je i kriminální soud. V době obrozenectví působí v Klatovech řada buditelů. Asi nejznámější je Matěj Kramerius a jeho nakladatelství. Je vzpomenut  i v seriálu F. L.Věk.

Už při první procházce centrem města na vás dýchne atmosféra dávných časů. Dominantu náměstí tvoří Černá věž se zvonem Vondra. Naproti barokní lékárně stojí zase dům postavený ve slohu bauhaus - budova vždy sloužila bankovním účelů a dnes v ní opět sídlí banka. Náměstí za mého mládí bylo dlážděno "kočičími hlavami".

Klatovy v dobách Rakouska- Uherska byly městem vojáků. Proslavení byli "klatovští dragouni" se svými červenými jezdeckými kalhotami. Za 1. republiky nechal ministr národní obranyl Machník zde postavit velká kasárna a po roce 1948 přibyla ještě Jaselská. Třetí vojenská posádka sídlila v objektu pod Černou věží.  

Tak trochu stále zůstává záhadou "Klatovská madona - zázračný krvácející obraz". O klatovské pouti se vydává procesí poutníků k tomuto obrazu, který je umístěn na hlavním oltáři  děkanského kostela.

Město bylo také známé jako "město švadlenek".  Šily se zde hlavně pánské košile a prádlo. Řada mých spolužaček po vychození základní školy se šla učit do "Šumavanu", jak se podnik tehdy jmenoval.

S rodiči jsem bydlela na  předměstí Rybníčky. Odkud se vzal tento název, nevím, ale v malém parčíku je dodnes socha Jana Nepomuckého. V padesátých letech nedaleko ní byla ještě umístěna socha Antonína Zápotockého, ale ta naštěstí už je odstraněna. Také ulice, kde jsme bydleli, se jmenovala Nepomucká. 

Své seznámení s městem bych zakončila pozváním na proslulou výstavu "klatovských karafiátů". Je umístěna naproti klatovskému muzeu a tolik pestrobarevných karafiátů neuvidíte nikde než tady. Karafiáty rozkvétají vždy v období klatovské pouti. Ta bývá první červencovou neděli. A pokud se vydáte směrem k silnici vedoucí na Železnou Rudu, dojdete k překrásnému parku, kde je malé jezírko s ostrůvkem. Park prošel celkovou úpravou a je opravdu velmi malebný.  

Můj příspěvek je i zároveň pozvánkou k návštěvě tohoto zajímavého města v podhůří Šumavy.

Zdroj: Muzeum Klatovy