Tak tady je několik tipů, jak na to, aby byl ve svém osobním mikrosvětě ještě spokojenější.

Vybudovat si pozici bručouna, morouse, protivné staré báby či dědka, je poměrně těžké. Dnešní doba nabízí spoustu zábavy, informací, příležitostí, proto dá hodně práce jim odolávat, uzavírat se ve své domácnosti a vše za jejími dveřmi považovat za podezřelé a zbytečné. Je to dřina, ale když na tom člověk usilovně pracuje několik let, zpravidla se mu to ve vyšším věku podaří. Aby se tak stalo co nejdříve, je dobré říkat následující věty.

Dříve bylo všechno lepší. A také levnější, kvalitnější. Říkejme tuto větu často, v různých situacích, zejména mladým lidem. Vhodná situace. Obchodní centrum, prodejna s elektronikou, prodavač ve věku kolem pětadvaceti let. „Prodáváte tady samé šmejdy. Dříve rádio vydrželo třicet let, minule si u vás soused jedno koupil a za týden ho šel reklamovat, protože mu tam nefungoval čudlík.“

„Může se stát, že dojde k závadě, je to nepříjemné, ale vždy zboží ihned vyměníme, případně má zákazník právo odstoupit od smlouvy. A co pro vás, pane, můžu udělat? Chcete se na něco podívat?“
„Ne, já rozhodně nemám zájem si u vás něco kupovat, když se to všechno hned pokazí. Měl byste si tu udělat pořádek.“
„Já jsem prodavač, pane, prodejna patří mezinárodnímu řetězci, ale pokud jste s něčím nespokojen, můžete samozřejmě svůj názor napsat, budeme rádi.“
„Nemluvte se mnou jako s blbečkem, mladíku, vím, jak to dneska chodí. Jde jen o to prodat co nejvíce čínských šmejdů různým důvěřivcům. Ale na mě si nepřijdete.“

Ano, tento rozhovor byl skutečně odposlechnut v jedné z prodejen s elektronikou. Jde o modelovou situaci, jak si udělat hezký den tím, že jsme byli zlí na někoho, koho neznáme, kvůli něčemu, co nezavinil. To udělá vždycky dobře.

Stáří není legrace. Ono se sice teď všude píše a mluví o aktivních seniorech, kteří cestují a chodí do kurzů a škol, ale to je všechno uměle vytvořená propaganda, která se v lidech snaží vyvolat dojem, že je dobře. Ne, já rozhodně do žádného kurzu chodit nebudu. Ne, nezajímá mě ta výstava vedle v kulturním domě. Na výlet? Prosím tě, budu se tam někde plahočit v tom vedru? Že se ti chce? Pak tě pozoruju, jak se domů plazíš z posledního. Měla by sis uvědomit, holka, že je nám už sedmdesát a to dříve babičky sedávaly na zápraží, pokud se dožily. To jen ty si myslíš, že když si oblékneš džíny a polezeš o víkendu na kopec, nikdo si nevšimne, že jsi stará bába.

Výborné věty. Je vhodné je říkat velmi často sousedkám, kamarádkám, zkrátka všem v podobném věku jako jsme my, protože se jich takto poměrně rychle zbavíme. Budeme mít klid a nebudou nás otravovat svou aktivitou a snahou nás do ní zapojit. Totéž samozřejmě platí i mezi muži.

Svět je hodně nebezpečné místo. Internet, televize, zkrátka všechna média jsou tady od toho, aby s námi manipulovali. Všechno v nich je lež. Jak to vím? No prostě to vím, nejsem blbý, ne? Oni s námi prostě manipulují, neustále nás sledují. Kdo oni? No oni přece. Ne, politika mě nezajímá, je to jedna velká komedie, stejně všem jde jen o to, jak nás okrást. Nás, staré už neokradou, nemají o co, ale dětí je mi líto, v jak strašném světě budou vyrůstat.

Toto je velmi spolehlivý způsob, jak se z pozice podivín dostat do pozice blázen, tudíž vyeliminovat ze svého okolí ještě ten zbytek lidí, se kterým jsme občas prohodili pár slov. Hlavní je při takové diskusi často skákat protějšku do řeči, nenechat ho říct svůj názor, a když se mu to náhodou podaří, navázat posměšným pohledem, případně ze sebe vypustit: hm, uf, pche. Vhodná věta: Pche, však jednou na má slova dojde, uvidíš.

Nic už nepotřebuju. Používat slůvko už je naprosto nezbytné. Dáváme tím totiž okolí najevo, že už všechno víme, známe, zažili jsme vše, náš život je už tak dlouhý, že už nemá smysl ho žít a už nás být tady dost otravuje. Podstatné je ovšem to všem říct, aby to všichni věděli a uvědomili si, že jsme v politováníhodné pozici. Ale hlavně nás nikdo nelitujte, my už litování nepotřebujeme, když nás už nic dobrého nečeká.

V televizi vůbec nic není. Máme desítky programů, ale na žádném nic k dívání. Seriály jsou pitomé.  Kriminálky a akční filmy nesnáším. Romantické taky ne, přece se nebudu v šedesáti dívat na červenou knihovnu. Zprávy mě nezajímají. Všechny filmy dávají pořád dokola, ty staré pěkné jsem už viděla mnohokrát. Nic nového se netočí. Když se natočí něco nového, je to blbé. A co bych jako měla večer jiného dělat, než koukat na televizi?

Velmi vhodné je říkat tyto věty příbuzným. Nenápadně to v nich vyvolá dojem, že po večerech strádáme, tudíž by bylo vhodné přijít nebo nás někam vyvést. Pokud učiní takový je pokus je ideální reagovat větou: Prosím tě, kam bychom tak pozdě večer šli, to jsme zvyklí dívat se na televizi.

Podobných situací, jak posílit svou pozici, ve které budeme mít klid od všech rušivých okolních vlivů, jistě najde každý několik dalších. Chce to jen trochu zapojit fantazii a zvolit vlastní cestu ke kýženému cíli.