Reálné zobrazení výbuchu a následného vývoje vyvolalo nadšené kritiky jak ze strany odborné, tak i laické veřejnosti. Seriál je mimochodem na internetové filmové databázi IMDB nejlépe hodnoceným seriálem všech dob. 

K události staré 33 let hovořila řada odborníků, například předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová nebo ředitel Státního ústavu radiační ochrany Zdeněk Rozlívka. Zajímavý je také „laický“ pohled fotografa Václava Vašků, který byl u místa černobylské tragédie osobně už 15krát.

Co se vlastně tehdy stalo?
V časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 během technické zkoušky v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny došlo k abnormálnímu vzrůstu výkonu a následnému prudkému zvýšení tlaku páry v jaderném reaktoru ve 4. bloku elektrárny. Následná mohutná parní expanze odhodila víko reaktoru a vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Aktivní zóna reaktoru a související bezpečnostní systémy byly okamžitě zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno radioaktivními úlomky grafitu a palivových tyčí. Mrak radioaktivních částic zasáhl část dnešní Ukrajiny, Běloruska a velkou část Evropy. Odhaduje se, že množství uniklého radioaktivního materiálu bylo 400× větší, než kolik ho vyprodukovala atomová bomba, která dopadla na Hirošimu.

Nikdo nic nevěděl
Svět se o havárii dozvěděl až o 24 hodin později. Sovětský svaz o katastrofě neinformoval ani vlastní obyvatele, natož západní nepřátele. První informace o havárii přišly od zaměstnanců Forsmarkské jaderné elektrárny ve Švédsku, která leží 1100 km od Černobylu. Ti našli radioaktivní částice na svých oděvech.

Pátrání prokázalo, že zvýšená radiace přichází ze Sovětského svazu. Zvýšenou radioaktivitu zaznamenali 28. dubna také pracovníci elektrárny Dukovany. Ani oni nebyli o výbuchu Černobylu informováni, a jelikož naměřená radioaktivita byla v poměrně nízkých hodnotách, nezahájili žádná speciální opatření. Od 1. května 1986 ovšem začal být pravidelně kontrolován obsah radionuklidů v mléce a mléčných výrobcích, později i v pitné vodě, zelenině, obilninách, mase, ale i v krmivu pro dobytek, v houbách a lesních plodech.

Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno. Cyklistický Závod míru (Varšava–Berlín–Praha) byl dokonce v těchto dnech přemístěn z ČSSR na několik etap do Kyjeva, včetně československých reprezentantů (Regec a spol.), letecky.

Přesný počet obětí není znám
Počet obětí bylo obtížné určit, proto se čísla značně liší. Odhady se pohybují od 31 zemřelých (přímo při havárii a do tří měsíců po ní) až po bezmála milion. V zasažených oblastech vzrostl výskyt leukémie, anémie a nemocí štítné žlázy. Na Ukrajině bylo radioaktivním spadem zasaženo 1,5 milionu lidí, v Bělorusku 1,2 milionu. Lidé zde žijící obdrželi až dvacetkrát větší dávku radiace, než je běžné. Dle Dany Drábové, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, se celkový počet obětí, které zemřely nebo v budoucnosti mohou zemřít (z celkově postižených 500 tisíc lidí), odhaduje na 4000.

Kdo za to může?
Jaderné elektrárny nevybuchují každý den, proto se samozřejmě ihned po události začalo pátrat po příčinách. Analýza Mezinárodní agentury pro atomovou energii z roku 1986 označila za hlavní důvod havárie akce zaměstnanců elektrárny – tedy lidský faktor. V lednu 1993 ale vydala revidovanou analýzu, v níž vinu přisoudila také samotné konstrukci reaktoru. Černobylská havárie je jednou ze dvou jaderných havárií ohodnocených podle Mezinárodní stupnice jaderných událostí nejvyšším stupněm sedm (druhou je havárie elektrárny Fukušima I v Japonsku v březnu 2011).

Černobyl dnes
K postjaderné pustině má ale dnes okolí elektrárny daleko. Poškozený reaktor nejdříve zakryl obrovský železobetonový sarkofág, samotná elektrárna poté v omezeném režimu fungovala ještě dalších 14 let. Na konci roku 2000 byl ale poslední z jaderných reaktorů odstaven na nátlak západoevropských zemí, a to především z psychologických důvodů. Někteří zaměstnanci elektrárny však na místě zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny. V roce 2016 pak přibyl i nový ochranný obal. Jeho výstavba trvala čtyři roky a stavba vyšla na jeden a půl miliardy eur, před únikem radiace má chránit příštích 100 let.

Nejviditelnější proměnou prošla příroda. Zvířata uvnitř sice stále vykazují určité účinky záření, složitým podmínkám se ale dokázala přizpůsobit. Například žáby jsou tmavší než stejné druhy mimo oblast, což jim zřejmě poskytuje částečnou ochranu před zářením. Žáby ale nejsou jedinými obyvateli černobylské krajiny – vědci zde zaznamenali výskyt medvědů hnědých, rysů, zubrů evropských, kanců a koní převalského.

Podle studií biologů se nyní v oblasti nachází až sedmkrát více vlků než v běžných chráněných parcích, kam se můžou vydat turisté. Vlci jsou totiž velmi plaší a nemají rádi stálé vyrušování. Klid uzavřené zóny jim ale evidentně svědčí. Části vyloučené zóny se tak staly nečekaným útočištěm biologické různorodosti.

Černobyl láká turisty
Idyla pro zvířata ale asi nebude trvat dlouho. Z černobylské zóny se začíná stávat turistické lákadlo, jež ročně přitahuje až deset tisíc návštěvníků. Největším magnetem je samozřejmě pochmurná vizáž města Pripjať, která jako by vypadla z post-apokalyptického hororu. Kdysi padesátitisícové sídlo, vzdálené pouhé tři kilometry od zničeného reaktoru, můžete navštívit během několikahodinového výletu. Ačkoli úroveň radiace nyní výrazně klesla a návštěva města váš život neohrozí, průvodci turistům důsledně radí, aby se ničeho nedotýkali a raději si ani nikam nesedali. Pokud byste se rozhodli do Černobylu vyrazit, můžete například využít služeb jediné certifikované průvodkyně českých návštěvníků současného Černobylu Kateřiny Vršanské.

Turisté a zvěř ale nejsou jedinými zdejšími obyvateli. Ve vnější zóně trvale žije okolo 600 především starších lidí, z nichž se někteří vrátili pouhý rok po havárii. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od vlády. Dvakrát týdně jim vozí základní potraviny autobus.