Pocit nepotřebnosti. Častý nepřítel seniorů

Můj svět Psychika

Pocit nepotřebnosti. Častý nepřítel seniorů

Datum: 17. 6. 2019

Diskuze: 18

Pocit nepotřebnosti. Častý nepřítel seniorů

Ilustrační foto: ingimage.com

Nikdo mě nepotřebuje. Ráda bych pro mladé něco udělala, ale oni nechtějí. Všechno mají, o mou pomoc nestojí. Spíše je otravuju, když se nabízím.

Mnoho lidí vyššího věku se potýká s pocitem, že by chtěli být něco platní, ale okolí nemá zájem. Když člověk podlehne pocitu nepotřebnosti, bývá z toho časem velký problém.

„Aspoň jsem něco platná,“ říká třiasedmdesátiletá Ivana. Každý pracovní den nastupuje do metra, pak přesedá na autobus a jede na druhý konec Prahy vyvenčit po poledni psa své rodiny. A pak zase zpátky. Cesta trvá téměř dvě hodiny. Ivana má potíže s klouby, takže se pohybuje pomalu. Dcera, zeť i vnuk jsou dlouho v práci, takže venčení nestíhají. „Stala jsi se otrokem toho psa a mladých, kteří si ho pořídili, přestože na něj nemají čas. Přiznej si, že tě to vyčerpává. Není normální každý den ve vedru nebo v mrazu cestovat přes celou Prahu kvůli psa. Vždyť máš celý den v háji,“ říká Ivaně její kamarádka. Jenže Ivana si nechce připustit, že jí po půl roce takového přejíždění situace přestává těšit. Přiznává, že se cítí být unavená a nebaví ji trávit dny takto stereotypně, ale vždy vše zakončí větou: „Však nemám nic jiného na práci, nic jiného po mně nechtějí, nemám jiný důvod tady být, tak aspoň pro mladé můžu něco udělat.“

Mladí jí občas zavolají a poděkují: „Babi jsi skvělá, Andík tě má tak rád, bez tebe bychom ho mít nemohli. Můžeš přijet i v sobotu? Chtěli bychom ke známým a nehodí se přijet tam s pejskem.“

A tak Ivana zase sedá na metro, na autobus a jede.

Stává se, že lidé, kteří podlehnou pocitu, že jsou nepotřební, vítají jakoukoli příležitost dokázat si, že tomu tak není. A pak se stávají lehce zneužitelní. Podobnou zkušenost má sedmdesátiletý Martin, který pravidelně chodil synovi pomáhat do jeho firmy. Je zkušený účetní. „Samozřejmě jsem pro něj dělal zadarmo. Hřál mě pocit, že v penzi jsem něco platný a že klukovi pomáhám. Jenže jsem časem zjistil, že zatímco já tam v horkém letním dni čučím do počítače, kluk sedí v kavárně se svou sekretářkou. Měli volno, klid, protože já tam makal a ještě jsem jim zvedal telefony. Žena delší dobu říkala, že mě syn využívá a mně až za dlouho došlo, že měla pravdu,“ říká Martin.

„Ze statistiky linky Senior telefon, kterou provozujeme, vyplývá, že seniory nejvíce trápí různé formy samoty a pocit nepotřebnosti,“ uvedl Jan Lorman, zakladatel společnosti Život 90, která pomáhá seniorům.

Podobnou zkušenost má řada psychologů, kteří se zaměřují na potíže lidí vyššího věku. Souvisí to s tím, že se lidské vlastnosti s přibývajícími roky zvýrazňují. Jestliže byl někdo zvyklý celý život se starat o rodinu a k tomu mít ještě zaměstnání, po odchodu do penze se velmi často cítí být nevyužitý. Pokud v rodině není zájem o jeho pomoc, služby či spolupráci, může tím znejistět tak, až se kvůli tomu časem začne trápit. Psychologové tvrdí, že se do této situace častěji dostávají ženy než muži. Existuje pro to i označení syndrom prázdného hnízda. Ženám dospěly děti, odešly z domova, jim ubyla práce v domácnosti. Když se k tomu přidá, že odejdou do penze, mnohé nevědí, co si s tím počít. A pak se chovají zvláštně: „Ahoj, tady jsem vám upekla koláč, tak jsem vám ho přivezla. Jak to, že jdete pryč? Vždyť jsem přijela, to si ani nedáme kafe? No jo, já vím, vy ode mě nic nechcete. Nic nepotřebujete. Obtěžuji, chápu.“

Někteří lidé si vůbec nedovedou naopak představit, že se takto někdo chová. Na dobu, kdy budou mít minimálně povinností se těšili, naplánovali si do ní program a nyní si ji takzvaně užívají. To, že někdo trpí pocitem nepotřebnost, tedy vůbec nechápou.

„V teoretických diskusích bývá stáří na jednu stranu spojováno s vyvazováním se z řady sociálních rolí, v extrémní poloze je dokonce nazýváno rolí bez role. Na druhou stranu jsou diskutována rizika spojená s kumulací rolí, která potenciálně mohou vést k rolovým konfliktům a pocitům přílišné zátěže a bývají spojována s rizikem snížené kvality života,“ uvádí socioložka Lucie Vidovičová.

Zkrátka, někteří lidé ve snaze být takzvaně užiteční si toho na sebe berou moc a neuvědomují si, že vyšší věk sebou často přináší úbytek sil. Ve snaze vyvenčit pejska dceři, pohlídat vnučku od syna, nakoupit jim oběma, protože jsou slevy a zítra jim navařit na pár dnů, když chudinky, mají tolik práce, se lidé často dostávají do spirály povinností v době, kdy by mohli odpočívat, věnovat se sami sobě, bavit se, vzdělávat se, zkrátka užívat si závěrečnou fázi svého života tak, aby pro ně byla co nejpříjemnější.

Někdo to umí. Někdo ne a pak se trápí pocitem: Nikdo mě nepotřebuje, jsem už k ničemu.

| psychika

Autor: Vratislava Hofmanová, redakce

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

18 komentářů

Hana Šimková 23.8.2020 09:05

Myslím si úplně totéž jako Zuzanka

Hana Rypáčková 19.6.2019 16:52

Každý člověk je jiný a má odlišné potřeby.To mám moc ráda, něco dělat a pak pomlouvat. Jaké si to kdo udělá , takové to má. Myslím, že rodina jsou hlavně rodiče a děti, někdy i pes. Pak se musí hlavně oni starat. Babičky a vnoučata, to už je taková nadstavba. Mám dojem, že v případě nadměrné a pravidelné pomoci ze strany důchodců se ubírá ochotě mužů podílet se na domácnosti. Stesk dcery jedné známé,která je u mladých pečená vařená: "Připadám si jak rozvedená, všude s imaminkou, manžel se pak vyvlíká z povinností".

Oldřich Čepelka 19.6.2019 09:53

Jako obvykle, v chování lidí se vyskytují oba extrémy, v tomto případě, přehnaná starost o druhé, až vnucování se, a naopak chladný nezájem, až sobectví. Zuzana a Lenka tyto extrémy připomněly, doufám, že zas 100% takové nejsou. Přehnaný zájem obtěžuje a přehnaný nezájem ochuzuje ostatní a kupodivu i toho samého člověka o rozmanité prožitky a zkušenosti. Chci ale upozornit na to, čemu se říká cizím slovem generativita, česká název to nemá. Objevuje se nejvíce až ve starším věku a je to podvědomá snaha „něco hodnotného tu po sobě zanechat“, něčemu být prospěšný, vlastní smrtí se ze světa neztratit. Tato snaha se může někdy promítnout do péče o vnuky, zrovna tak jako o uměleckou tvorbu i jinak. Možná že lidé, kteří nemají dost rozmanité zájmy a žijí jednodušší život než jiní (ale určitě stejně hodnotný a šťastný život!!), tak že se více orientují na tu péči o jiné. Nebo začnou přispívat na charitu apod. Možná z toho důvodu jsem sám před pár lety napsal knížku Maléry a já. Přišlo mně trochu blbý, že na světě není skoro nikdo, kdo by byl účastníkem těch osobních miniudálostí a legračních průšvihů.

Zorka Horká 18.6.2019 13:41

Jsem toho názoru, že myšlenka má velkou sílu. No a tak když si někdo myslí, že je zbytečný - nakonec asi bude. Jaký smysl má někomu vyvracet jeho přesvědčení, jeho myšlenky ? Každý ať si prožívá a prociťuje, co chce. Jaksi se mi příčí udělovat rady a návody na spokojený život. Patent na něj asi není....nebo že by taky v utajení :-) :-) :-)

ema kucerova 18.6.2019 07:44

Když už paní se nechce věnovat sama sobě,nemá žádné záliby a musí být "potřebná",pak si může najít práci v nějaké instituci jako dobrovolník-třeba jen na pár hodin v týdnu.Přijde mezi lidi,bude užitečná a třeba najde nějaké přátele a nebude se tak upínat na rodinu.Mladí mají své životy a dnes,zvláště když vnoučata odrostou,už pomoc nepotřebují.Aspoň co já vím z okolí i u mne.

Věra Ježková 18.6.2019 07:37

Líbí se mi komentář Zuzky. Mám zkušenost s vlastní maminkou, která se celý život snažila být pro mě potřebná, a to i tam, kde jsem to nepotřebovala. Veškeré prosby a vysvětlování byly marné. Skončilo to až jejím odchodem do DS. Můj vztah k ní se zlepšil.

Margita Melegova 17.6.2019 20:45

Chudaci lidi, kteri trpi takovym pocitem, neni to uz nahodou na navstevu psychiatra, copak je mozne aby clovek v tom veku nemel zajmy a konicky, ktere mu zdravotni stav dovoli, svuj dil povinosti vuci detem a vnoucatum mam za sebou, konecne jsem spokojena ze po mne nikdo nic nechce.

Věra Halátová 17.6.2019 19:39

Tu paní nic jiného na světě nezajímá, než aby aby trochu posloužila "mladým"? No, a když to dělá a baví ji to, tak proč ne? Takové nářky, nikdo mne nechce, nikdo mne nemá rád - není to záležitost puberťáků?

Danka Rotyková 17.6.2019 19:01

Ve všem, co tu čtu, nacházím pravdu. Sama patřím k lidem, kteří jsou celý život rádi s kamarády a přáteli, ale zrovna tak jsem šťastná sama. A teď i cítím, že být sama opravdu potřebuji. Asi je to úbytek sil, nevím co jiného, ale samota mi občas vyhovuje.

Lenka Kočandrlová 17.6.2019 17:24

Nechápu,co jsou to za kecy ",být ve stáří někomu potřebný" !!! Člověk je sám sobě potřebný.Konečně ,je - li v důchodu,si může dělat,co sám chce! Do té doby ho život strkal,okolí nutilo,práce využívala.Jsem hodně moc ráda,že jsem v důchodu,nemusím nic dělat,raději vyjdu s méně penězi,ale někam do práce už ne! Děti ať se samy starají,mají energii,čas,mládí....Jak se píše o paní,co jezdí kamsi do tramtárie venčit psa,tak na to říkám jen jedno: kdo si pořídí psa/dítě/něco jiného náročného,ať se stará sám!!! A je třeba,aby se mnozí naučili říkat NE!

Načíst starší příspěvky