Půl roku předem jsme si před lety zaplatili víkendový pobyt v Neapoli. Od dětství jsem totiž toužila vidět na vlastní oči Pompeje, Herkulaneum a Vesuv, to byl můj velký sen, který se mi splnil.
Samozřejmě jako naschvál asi čtrnáct dní před odletem jsem na chatě uklouzla v pantoflích po mokrých schodech a sjela po kolenou dolů. Koleno bolelo jako čert, zlomenina ale naštěstí žádná. Takže jsme vyjeli.
Neapol vidět...a nezapomenout. Černé lávové kameny, z nichž jsou v Neapoli silnice, umocňují pocit, že jste se dostali do jiných časů. Já pak ten pocit měla ještě jednou, když jsem se dívala na své fotky - něco se mi stalo s foťákem a na některých fotkách byly z obou stran černé pruhy, jak se mi neotevřel pořádně objektiv. A mafiánská svatba - viz přiložené fotky - komu se podaří se nechtěně vmísit mezi svatebčany (zjistili jsme, že se jedná o svatbu, až když jsme málem drcli do nevěsty a černých bodyguardů)? A všudypřítomné odpadky samozřejmě - znak Neapole. Jen doufám, že nic takového nepostihne někdy nás.
V malém hotýlku v Neapoli nám bylo k snídani předkládáno jen kafe, čaj prostě neměli. Nebudu dělat turné po záchodech, když jsme tu kvůli památkám, prohlásila jsem, a tak jsme se vydali večer do ulic koupit čaj. Nikde nebyl k sehnání, což mne značně udivilo. Copak ho v Neapoli nepijí, nebo jim došly momentálně zásoby? Při hledání obchodu jsme zabrousili do nějaké ulice. Najednou se proti nám rozsvítila světla, rozezněla houkačka a policejní siréna. Cosi hlásili i do megafonu. Zpanikařili jsme. Zátah na prostitutky nebo nějaký gang, blesklo nám hlavou. Co když nás taky seberou? Splašili jsme se a začali jsme pobíhat sem a tam ve snaze uniknout. Já ve stresu zapomněla i na své koleno a přestala kulhat. Zalítli jsme do nějaké postranní malé uličky. V pravý čas! Z druhé strany ulice už bylo slyšet další policejní auta a zřejmě tam dělali zátaras. Trochu jsme se uklidnili, i když ne moc. Čaj jsme nakonec v jednom obchodě objevili a pochopili, proč nám ho pan domácí asi nekupoval. Byl nekřesťansky drahý, možná jsme ale vlezli při naší neznalosti italštiny do nějakého luxusního obchodu, nevím. Každopádně to byl asi nejdražší čaj našeho života.
Další den jsme měli absolvovat výlet na Vesuv, kam nás dovezli na úpatí autobusem. Sotva jsem vylezla z autobusu, jak to zatracené koleno bolelo. A najednou koukám, někdo tam stojí a na zemi má vyrovnané klacky podle velikosti! Užasla jsem. Že by někdo práskl, že mám něco s kolenem? Samozřejmě klacky nebyly zadarmo. Manžel mě nutil vybrat si, abych prý zvládla výstup. Kolem mne zatím vystartovalo stádo důchodců a svižným tempem se dralo k vrcholu. Já se tam přece nemůžu hrabat s klackem, vždyť jsem o polovinu mladší než oni! Ta ostuda! A tak jsem odmítla.
V polovině Vesuvu bych se už opřela o cokoliv. Předstírala jsem, že se kochám krajinou, a místo toho jsem nadávala svému kolenu. K dovršení všeho mě dohonila naše průvodkyně a zřejmě, aby mě dorazila, mi začala líčit, jak někteří lidé neodhadnou své síly a že téměř každý rok tam na Vesuvu někdo zůstane, nebo aspoň dostane infarkt a ona to pak musí řešit. Modlila jsem se, abych já ten infarkt nedostala a nezpůsobila jí tak další újmu.
Před vrcholem jsem už měla pocit, že tam budu muset dolézt holt po čtyřech. Ale zvládla jsem to s vypětím všech sil – byla jsem zářným příkladem, co všechno vydrží ženská. Nahoře jsem ještě stačila zkontrolovat, jestli se příliš neohřívají ty šutry okolo, nechvěje se mi zem pod nohama a jestli se náhodou nerozmnožuje počet čmoudíků uvnitř kráteru. Ale starouš Vesuv ještě pořád naštěstí dřímal a ti mravenci, co po něm lezli, ho zjevně nezajímali… Pak jsem uviděla stánek se suvenýry a zatoužila koupit si tři lahve pravého neapolského a vypít je okamžitě na ex, abych byla připravena na sestup dolů.
Byla to cesta nezapomenutelná a při pohledu na obrovské město pod dřímající sopkou mi naskakovala husí kůže. Ale co bylo teda zajímavé, moje koleno! Přestalo bolet – že by zapůsobily tajemné síly Vesuvu a jeho výpary? Spíš jsem si ho pořádně rozhýbala! Ale až řeknu svému ortopedovi, že jsem s tím kolenem, co mi léčí, lezla na Vesuv…
Pošlete odkaz na tento článek
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %