Půl roku předem jsme si před lety zaplatili víkendový pobyt v Neapoli. Od dětství jsem totiž toužila vidět na vlastní oči Pompeje, Herkulaneum a Vesuv, to byl můj velký sen, který se mi splnil.

Samozřejmě jako naschvál asi čtrnáct dní před odletem jsem na chatě uklouzla v pantoflích po mokrých schodech a sjela po kolenou dolů. Koleno bolelo jako čert, zlomenina ale naštěstí žádná. Takže jsme vyjeli.

Neapol vidět...a nezapomenout. Černé lávové kameny, z nichž jsou v Neapoli silnice, umocňují pocit, že jste se dostali do jiných časů. Já pak ten pocit měla ještě jednou, když jsem se dívala na své fotky  -  něco se mi stalo s foťákem a na některých fotkách byly z obou stran černé pruhy, jak se mi neotevřel pořádně objektiv. A mafiánská svatba - viz přiložené fotky - komu se podaří se nechtěně vmísit mezi svatebčany (zjistili jsme, že se jedná o svatbu, až když jsme málem drcli do nevěsty a černých bodyguardů)? A všudypřítomné odpadky samozřejmě - znak Neapole. Jen doufám, že nic takového nepostihne někdy nás.

V malém hotýlku v Neapoli nám bylo k snídani předkládáno jen kafe, čaj prostě neměli. Nebudu dělat turné po záchodech, když jsme tu kvůli památkám, prohlásila jsem, a tak jsme se vydali večer do ulic koupit čaj. Nikde nebyl k sehnání, což mne značně udivilo. Copak ho v Neapoli nepijí, nebo jim došly momentálně zásoby? Při hledání obchodu jsme zabrousili do nějaké ulice. Najednou se proti nám rozsvítila světla, rozezněla houkačka a policejní siréna. Cosi hlásili i do megafonu. Zpanikařili jsme. Zátah na prostitutky nebo nějaký gang, blesklo nám hlavou. Co když nás taky seberou? Splašili jsme se a začali jsme pobíhat sem a tam ve snaze uniknout. Já ve stresu zapomněla i na své koleno a přestala kulhat. Zalítli jsme do nějaké postranní malé uličky. V pravý čas! Z druhé strany ulice už bylo slyšet další policejní auta a zřejmě tam dělali zátaras. Trochu jsme se uklidnili, i když ne moc. Čaj jsme nakonec v jednom obchodě objevili a pochopili, proč nám ho pan domácí asi nekupoval. Byl nekřesťansky drahý, možná jsme ale vlezli při naší neznalosti italštiny do nějakého luxusního obchodu, nevím. Každopádně to byl asi nejdražší čaj našeho života.

Další den jsme měli absolvovat výlet na Vesuv, kam nás dovezli  na úpatí autobusem. Sotva jsem vylezla z autobusu, jak to zatracené koleno bolelo. A najednou koukám, někdo tam stojí a na zemi má vyrovnané klacky podle velikosti! Užasla jsem. Že by někdo práskl, že mám něco s kolenem? Samozřejmě klacky nebyly zadarmo. Manžel mě nutil vybrat si, abych  prý zvládla výstup. Kolem mne zatím vystartovalo stádo důchodců a svižným tempem se dralo k vrcholu. Já se tam přece nemůžu hrabat s klackem, vždyť jsem o polovinu mladší než oni! Ta ostuda!  A tak jsem odmítla.

V polovině Vesuvu bych se už opřela o cokoliv. Předstírala jsem, že se kochám krajinou, a místo toho jsem nadávala svému kolenu. K dovršení všeho mě dohonila naše průvodkyně a zřejmě, aby mě dorazila, mi začala líčit, jak někteří lidé neodhadnou své síly a že téměř každý rok tam na Vesuvu někdo zůstane, nebo aspoň dostane infarkt a ona to pak musí řešit. Modlila jsem se, abych já ten infarkt nedostala a nezpůsobila jí tak další újmu.

Před vrcholem jsem už měla pocit, že tam budu muset dolézt holt po čtyřech. Ale zvládla jsem to s vypětím všech sil – byla jsem zářným příkladem, co všechno vydrží ženská. Nahoře jsem ještě stačila zkontrolovat, jestli se příliš neohřívají ty šutry okolo, nechvěje se mi zem pod nohama a jestli se náhodou nerozmnožuje počet čmoudíků uvnitř kráteru. Ale starouš Vesuv ještě pořád naštěstí  dřímal a ti mravenci, co po něm lezli, ho zjevně nezajímali… Pak jsem uviděla stánek se suvenýry a zatoužila koupit si tři lahve pravého neapolského a vypít je okamžitě na ex, abych byla připravena na sestup dolů.

Byla to cesta nezapomenutelná a  při pohledu na obrovské město pod dřímající sopkou mi naskakovala husí kůže. Ale co bylo teda zajímavé, moje koleno! Přestalo bolet – že by zapůsobily tajemné síly Vesuvu a jeho výpary? Spíš jsem si ho pořádně rozhýbala! Ale až řeknu svému ortopedovi, že jsem s tím kolenem, co mi léčí, lezla na Vesuv…