Silueta Košťálova se noří z ranní mlhy a zvonec kostelíka rozechvívá vzduch. Stále stejné. Letos, jako loni, nebo před léty. Zas padá listí se stromů, klouzajíc přitom sem a tam a místa známá jsou stejná jako kdysi. Stejná od věčnosti i do věčnosti. Když jdeš po ladech, nebo i po silnici za městečkem, podívej se kolem sebe a stráně na tebe dýchnou klidem staletí. Bezděky si člověk v těchto místech vzpomene na Máchova slova:

„Tichá krajino! Jak často vábila mne samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil.“

To jsou slova klasika. A ani se mu nemůžeme divit. Cítím to podobně.

Nedělní klid se rozprostřel nad celým krajem. Slunce vrhá poslední zoufalé paprsky na chladnoucí svahy, vítr si hraje v prořídlých korunách stromů a listí poletuje sem a tam, bez cíle. Vedle mne běží potok a zpívá svou nekonečně monotónní píseň. Jak dlouho ji asi zpívá?

Na okolních kopcích visí lehounká mlha. Vylezl jsem na nějaký vršek. Vše je teď blízké. Natáhni ruku a do dlaně sevřeš celý kraj. Vpředu se tyčí Košťálov a město dole pod ním, stříbrná stužka Labe v dáli a šedý závoj mlhy. Celý ten kraj. Kdybych mohl, pozval bych vás sem všechny a řekl:

„Podívejte se, tady žili Adam a Eva.“

Ne každý ale věří na ráj. Ale já zase říkám, že je to pravda. Můžete se o tom přesvědčit. Stačí si jen sednout do malé lokálky, výpravčí zvedne ruku a ta lokálka vás zaveze přímo před bránu ráje. Nečeká vás tam ani svatý Petr, ani poletující andělé. Jen přísní a vážní strážci, mlčenlivé kolosy s hávem lesů, splývajících jim po ramenou. Dnes, jako před tisíci léty.

Sestupuji dolů se svahu. Polonahé stromy vztahují své rachitické paže v zoufalé modlitbě za umírající léto. Teď je to smutný ráj. Melancholický. Melancholická je i vůně, která umírá i potok Modla, který pospíchá a neví kam. Vše je tiché. Kříž u cesty, mlýn na potoce i nedaleká hradní věž.

Je to melancholický ráj. A člověk tudy jde a dýchá zhluboka, jako by chtěl vdechnout i ten pokoj a mír, klid staletí i hradních zdí a možná i slova Máchova:

„Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivší se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír.“

A těm, kteří věří, říkám rovnou.

„Podívejte se, tady žili Adam a Eva.“

            Zasloužilý umělec František Hora: Košťálov u Třebenic