Tento týden jsem se zcela neplánovitě potěšil cestou do metropole. Tříměsíční pravnouček ležel na zemi na něčem podobném pelíšku pro psa, vesele kopal nohama do vzduchu a přívětivě se na mě šklebil. Něco mi chtěl asi říct, ale já jsem bohužel postrádal překladatele. Tak jsem mu alespoň potřásl jeho miniaturní, teplou ručkou a představil jsem se mu. Nevím, jak časem stráví tu překvapivou informaci, že vedle dědů mohou občas existovat i pradědové. A vedle mne stála vnučka a měla radost z toho, že já mám taky radost při pohledu na toho jejího mrňavého potomka.

Když jsme zasedli ke společnému obědu, který před našima očima vnučka vyhotovila, potěšilo mě, jak skvěle se, přes své mládí, úlohy kuchařky zastala. Méně potěšen jsem však byl faktem, že její rajská polévka byla lepší, než ta, kterou dělám já. Pro mne to bylo varování, že suchý tradicionalizmus do kuchyně nepatří.

Teď koukám na ten malý a smějící se zárodek člověka a jsem docela hrdý na skutečnost, že v genomu toho malého tvorečka je také malý kousek mého já. Docela malý kousek něčeho. Nevím sice, čeho, ale rád bych se toho poznání dožil. Doufám, že si vybral jen tu lepší část. Nechci předjímat budoucnost, ale určitě by mě to potěšilo.