Pohled z okna v  tento roční čas není příliš potěšující. Obloha je šedivá, jako moje myšlenky, po okenních sklech stékají kapky deště a představa blížící se zimy ve mně vyvolává vzrůstající neklid a těžko splnitelnou touhu odletět s tažnými ptáky někam, kde skoro pořád svítí teplé slunce. Leč, člověk je tvor nedokonalý a k takové akci potřebuje slušně vyhlížející bankovní účet a letadlo. Pták to má jednodušší. Zamává křídly a letí si, kam jen je mu libo. Závidím ptákům tuto svobodu.

Kdysi se říkalo – poručíme větru, dešti. Kéž by! Jenže na tento slogan a další podobná hesla realita času vyplázla jazyk a odkázala je, dnes už pouze do zdí parlamentních žvaníren.

Se vzrůstající nostalgií, podporovanou sklínkou Portugalu, se dívám ven z okna a představuji si podzim docela jiný. Podzim teplý a barevný, v parku voní spadané, zetlelé listí, které se jak pestrá řeka valí do dáli až za hranici času. A já tím časem procházím, dívčí vlasy mě šimrají ve tváři a pestrá paleta spadaného listí tlumí naše kroky, mířící do ráje.

Prchavé obrazy dávného snu teď stékají v kapkách deště po okenních sklech, aby se pomalu rozplynuly v  deštivé realitě současného podzimu.