Moje selhání, moje vina, můj problém. Tato slovní spojení velmi často používají lidé vyššího věku, kteří se rozhodli svěřit se se svým trápením psychologům či pracovníkům různých linek důvěry.

Zpravidla jim dlouho trvá, než se rozhodnou anonymně zatelefonovat a poradit se. Ale téměř vždy hledají příčinu svého trápení a strarostí v sobě.

Šestasedmdesátiletá Soňa z Ostravy je již řadu let nešťastná kvůli tomu, že je její syn dvakrát rozvedený a jeho současné třetí manželství znovu nestojí za nic. Jeho manželka se k Soni chová přezíravě, nepřeje si, aby je navštěvovala, nadává manželovi, když mámě něco koupí nebo jí věnuje svůj čas. Sonin syn je tak trochu moula, který si vybírá panovačné ženy. A protože to tuší, řeší svou nespokojenost a nejistotu poměrně častými alkoholovými obdobími. „On za to chudáček nemůže. Život se mu nepovedl, tak se občas namaže. Pak je agresivní na mě, protože na manželku si to nedovolí. Ale já mu rozumím, mám na tom jeho nepovedeném životě velký podíl. Nedělá to dobrotu, že žijeme v jednom domě. Beze mě by jim bylo líp a tolik by se nehádali. Celý život jsem pracovala a neměla jsem čas se mu pořádně věnovat. Můj muž taky pil, takže syn v nás neměl žádné vzory. Kdybych jim aspoň mohla dávat víc peněz, ale mám mizernou penzi, takže kluk živoří, musí platit alimenty, na pěkný život mu nezbývá,“ vypráví Soňa.

Když toto říká svým kamarádkám, dotyčné zuří. „Měla jsi je už dávno vyhodit z baráku, který ti patří. Místo toho jim podstrkuješ peníze, on je prochlastá a ona je na tebe ještě drzá a sprostá,“ říkají svůj pohled na Sonin život.

Jenže Soňa trvá na tom, že hlavní vinu za nepovedený život dětí mají vždy rodiče a je tomu tak, i když je rodičům už třeba sedmdesát a dětem padesát let.

„Senioři, kteří volají na naši linku, velmi často mají pocit viny, osobního selhání. Zaznívá: Špatně jsem ty děti vychoval,“ uvedla Kateřina Bohatá, vedoucí Linky seniorů, na kterou se obracejí lidé s různými rodinnými problémy. Řeší s nimi pocity osamělosti, ale také velmi vážné případy, kdy jsou senioři vystaveni v rodině psychickému a fyzickému násilí. A zpravidla jim dlouho trvá, než se rozhodnou vyhledat pomoc, protože mají pocit, že je to jejich vina, jejich selhání, že něco udělali špatně a proto je jejich příbuzní nemají rádi, jejich rodina nefunguje.

„Vnímání situace ze strany ohrožené osoby je často ovlivněno sebeobviňováním. Lidé říkají: Jako rodič jsem selhal, teď se mi to ve stáří vrací, je to moje vina,“ říká také Petra Vitoušová, která vede Bílý kruh bezpečí, organizaci pomáhající obětem násilí.

V poslední době se o násilí na seniorech a o špatném chování rodin k nim více mluví, protože se tomuto tématu věnují různé organizace, ale i policie v rámci svých preventivních programů. Vede to k tomu, že někteří lidé ztrácejí ostych a stud a zkusí na linky zavolat, poradit se. Chtějí si ověřit, zda to, co prožívají, je problém a zda by ho měli řešit. Potíž je v tom, že tím to mnohdy končí. Když se ukáže, že jde o opravdu závažné případy a pracovníci linek je chtějí skutečně řešit konkrétní pomocí, lidé často couvnou. Svěřit se přes telefon je jedna věc. Ale sejít se s psychologem nebo sociálním pracovníkem, s jeho pomocí vše sepsat, kontaktovat policii, to je věc jiná. To už je moc. Přece neudám vlastního syna, dceru, vnoučata, říkají senioři. A tak velmi často případy takzvaně vyšumí do ztracena. Dotyční se už vícekrát neozvou. Stáhnou se do svého světa, o kterém sice vědí, že je špatný, ale týká se jejich rodiny a tak raději trpí, než aby byla ostuda. Ano, to je uvažování mnoha lidí vyššího věku.

Podobný případ řeší dvě ženy žijící v Beskydech. Vědí, že jejich kamarádka Jarka, bývalá spolužačka, již léta trpí. „Známe se od školy, víme o sobě všechno, jsme z malé vesnice. Co se její dcera vdala a nastěhoval se k nim do baráku její zeť, její život nestojí za nic. On je lenoch, hulvát. Dům chátrá, on jen pije pivo a nadává. Nikdo ve vsi ho nemá rád. Nikdo nechápe, proč si ho její dcera vzala. Jaruška už nevychází ze svého bytu. Dříve byla veselá, pořád něco dělala na zahradě. Teď se tam roztahuje ten tlusťoch a sousedé několikrát slyšeli, jak se k ní nehezky chová. Doslova jí řekl, ať zaleze, že s ní jsou jen starosti.  Dal se slyšet, že ho štve, že Jarušku dcera vozí po lékařích, že tak projezdí hodně peněz a že kdyby ho napadlo, že stará bude tak dlouho žít, do baráku by se nestěhoval. Ano takový hulvát to je,“ vyprávějí Jarčiny přítelkyně. Ona sama se tváří, že žádný problém neexistuje. Když s ní na toto téma kamarádky chtějí mluvit, zpravidla říká: „Dcera to má s manželem těžké, já jí to nechci ještě ztěžovat, tak mlčím. Já o něm nic špatného říkat nebudu. Je to moje vina, asi jsem dceru dobře nepřipravila na život, nebyla jsem jí vzorem, vždyt můj manžel taky pil a do práce se mu nikdy moc nechtělo. Co já jí mám radit, když jsem to sama s mužskými neuměla.“

Jinými slovy, dotyčná si klade vinu za to, že jí dcera přivedla do domu hulváta. Pro někoho to může být neuvěřitelné. Jenže existuje hodně lidí, kteří k životu přistupují právě takto. Za vše zlé, co je potkalo, kladou vinu sami sobě.