Proč tolik tajností? Je to tajné hlavně pro rodinu. Já vím, svatba je přednostně rodinná událost, ale my to máme naruby. My totiž letos s Dimkem slavíme stotřicátiny. Překlep? Tolik se přece normální člověk v našich končinách nemůže dožít! Není to překlep. My jsme úplně stejně staří. Jaképak staří, my jsme úplně stejně mladí, na podzim nám bude dvakrát pětašedesát. A chceme to pěkně v rodinném kruhu oslavit. Když sláva, tak sláva, ať na to rodina dlouho vzpomíná.

A co kdybychom se rovnou i vzali? Máme to při jedné žranici za stejné peníze! Takto jsem se ptala miláčka už před pěti lety u příležitosti šedesátin. Ale kdepak Dimko! Ten na každé moje rýpnutí o svatbě odpovídal, že nerad by z mladické nerozvážnosti udělal neuvážený krok, kterého by na stáro litoval. Štval mě tím už proto, že to ode mne nebyla zas až taková neuváženost, protože se známe od roku 2003 a posledních deset let žijeme spolu v jednom bytě.

Zatímco já slyším znít svatební zvony už nejméně takových patnáct let, Dimko je absolutně hluchý. A povím Vám, že moji prosbu o sňatek s ním už slyšel kdejaký kámen, kdejaké zámecké zrcadlo, kdejaká hradní studna...zkrátka všude, kde průvodce řekl, tohle si pohlaďte, sem vhoďte minci, sem se podívejte... a vyslovte své přání.

Jenže přání je jedna věc a realita druhá. A reálně uvažující Dimi celé ty roky manželský svazek vehementně odmítal se slovy, že naše láska je pouze padesátiprocentní, protože já ho miluju stoprocentně a on mne nemiluje, takže v globálu se milujeme na padesát procent.

Ustoupila jsem teda od svatby z lásky a začala přesvědčovat miláčka o sňatku z rozumu. A jako hlavní důvod vždy předhazuju výrok režisérky Chytilové: "No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou ... zdechnou."

Ani s tímto jsem u Dimka nepochodila, protože se vždy směje, že já se svou chatrnou tělesnou schránkou stejně umřu dřív než on. A já vždy oponuji - a co když ne, co když to zrovna bude naopak? Co si potom počnu já, chudobná důchodkyně, která dá celý důchod za bydlení, a co budu jíst, za co mu uspořádám pohřeb, jak zaplatím přestěhování do domova důchodců a podobně? Argumenty pádné, ale prd platné.

Až letos v prvních sekundách Nového roku jsem při ťukání skleničkou řekla: "Dávám si novoroční předsevzetí, že si tě tento rok vezmu!" A považte, Dimko mlčel jak vánoční kapr, kterého jsme o silvestrovské večeři dojedli. Nebránil se, nevymlouval, neoponoval, mlčel, mlčel, mlčel. Nevím jestli překvapením, s jakou vervou jsem to řekla, nebo dojetím, že jsem ho tímto vlastně požádala o ruku já.

Svatby v seniorském věku moc časté nebývají. A proto jsme požádali Helenku, aby o svatbě, jejích přípravách, ale i nejrůznějších pocitech svých či svého nastávajícího, psala blog. Helenka souhlasila, a tak od dnešního dne sledujte její "Blog novomanželky".