Manuály na životní úklid slaví úspěch

Můj svět Psychika

Manuály na životní úklid slaví úspěch

Datum: 9. 9. 2019

Diskuze: 16

Ilustrační foto: pixabay.com

Jednou z nejprodávanějších knih se stal manuál, jak postupně uklízet naše domovy tak, aby příbuzní po naší smrti měli co nejméně práce. Nechutné? Morbidní? Nebo naopak přirozené, praktické? Svět se veze na vlně, která doporučuje zbavovat se věcí, nezanechávat po sobě plné byty.

Velmi prodávané byly nedávno knížky japonské autorky Marie Kondo, která radila lidem, jak se zbavovat nepotřebných věcí. Přesněji, jak zjistit, co je nepotřebné. Jak si udělat pořádek ve svém okolí, ale především ve své mysli. Marie Kondo o této zdánlivě jasné věci dělala spoustu přednášek, napsala spoustu textů, stala se slavnou. Švédka Margareta Magnussonová nyní šla ještě dál. Napsala knihu, která také pojednává o správném způsobu třídění věcí a uklízení, ale zároveň se netají tím, že tento úklid má jasný cíl. A tím je příprava na smrt.

„Hlavním motivem je minimalizovat množství věcí, především nevýznamného harampádí, které po sobě zanecháte ostatním,“ uvádí autorka. Vysvětluje, že jde o to postupně odklízet věci, které člověka obklopují, tak aby, až bude starý a nemocný, nebyl zavalen předměty, které po něm zůstanou. Ta kniha se přímo jmenuje Vybrané umění švédského úklidu před smrtní aneb Jak osvobodit sebe a svou rodinu od celoživotního harampádí.

Autorka má samozřejmě řadu kritiků, ale i řadu příznivců. Mnoho lidí, kterým někdy zemřel někdo blízký, se totiž setkalo se situací, že po něm zůstala spousta věcí. A co s nimi?

„Naše tetička žila léta sama, my ji navštěvovali. Byla soběstačná, skvěle jí to myslelo, do devadesáti měla pěkný život,“ vypráví dvaapadesátiletá Monika. „Brali jsme jako samozřejmost, že její byt je plný harampádí. Měla tam zařízení, které si kupovala s manželem, když se v pětadvaceti brali. Měla tam spoustu věcí, které si přivezla z cest, ona ráda cestovala. Byly to různé tretky, ale také spousta knih, obrázků. Když zemřela, byli jsme zoufalí. Nevěděli jsme, co s těmi věcmi dělat. Byt jsme zdědili. Bylo nám vůči ní trapné vyhodit její věci, ke kterým měla vztah, jen tak do kontejneru. Zároveň jsme je nepotřebovali, byly staré, bezcenné. Nakonec jsem si nechala jen krabici, do které jsem uložila její fotografie, oblíbené hrníčky a nějaké její oblečení, které mi ji připomínalo. To rozhodování, co nechat, co vyhodit, bylo těžké a stresující. Pozvali jsme i různé známé, jestli si něco nechtějí vzít. Někdo si něco odnesl, ale v podstatě tam nic cenného nebo zajímavého neměla. Ale chápu, že pro ni vše mělo cenu velkou, citovou,“ vysvětluje Monika.

Mnozí lidé za život nashromáždí obrovské množství věcí. Oblečení, bot, nábytku, knih, sběratelských předmětů, suvenýrů z dovolených, nádobí, spotřebičů, ložního prádla, zkrátka věcí, které obklopují každého z nás. Málokdo je dokáže třídit, vyhazovat. Mnohem častější je říkat: To se ještě bude hodit.

Jenže se většinou ukazuje, že nikdo o ty věci nestojí. Pětasedmdesátiletá Gabriela například marně nabízí své vnučce povlečení. „Ona si zařizuje malý byt, tak jsem myslela, že by jí to pomohlo. To povlečení je jako nové, mám ho snad třicet let. Ona se mi vysmála, že nic takového nepotřebuje, že si koupí lepší za dvě stovky v akci. Jenže to moje je mnohem kvalitnější, dříve byly věci výrazně kvalitnější. Tak mi tam to povlečení leží ve skříni. Spousta podobných věcí mi tam leží,“ přiznává Gabriela.

Autorka bestselleru o životním úklidu tvrdí, že s tříděním věcí je nejvhodnější začít v padesáti letech. Ano, ona tvrdí, že v padesáti je dobré se připravovat na to, že tady jednou nebudeme a že třeba někdo bude muset vyklízet náš byt. Přímo tuto akci nazývá předsmrtný úklid a říká, že je třeba odhodit předsudky a nazývat věci pravými jmény. „Rodinné příslušníky to může zpočátku děsit, ale zvyknou si, pochopí a jednou vám budou vděčni. Mluvte o předsmrtném úklidu klidně nahlas nebo si ho provádějte v tichosti sami pro sebe, ale nejhorší je nechat po sobě hromady věcí, které nikdo nebude chtít,“ říká.

Její manuál je jasný. Podle ní je třeba si uvědomit, ke kterým věcem máme hezké vzpomínky. Když k některým vzpomínky nemáme žádné, pryč s nimi. Třeba na charitu nebo do kontejneru. Zastává princip třídění. Doporučuje založit si krabici na věci, ke kterým máme sentimentální vztah, a označit ji nápisem osobní. Mezi příbuznými se prý vždy najde někdo, kdo si ji nechá, protože k ní má také sentimentální vztah. Další krabice má mít nápis Na vyhození. Ta je pro zvědavé příbuzné a je jen na nich, zda ji vyhodí nebo si ji prohlédnou nebo si z ní něco vezmou. Nic moc dalšího by prý ale po člověk zůstávat nemělo. Jistě, když je něco cenné, je dobré v závěti ujasnit, komu to chceme odkázat. Ale těžko můžeme počítat s tím, že někomu z vnuků bude připadat cenná krabice plná silonových šátků, které se nosily na počátku šedesátých let nebo čtyři nefungující mixéry, které jsme celý život schovávali ve spíži.

Prý je dobré si představit, že náš byt či dům patří někomu jinému a my do něj přišli s úkolem ho vyklidit. Kdo si to představit dokáže, prý propadne panice a spousta věcí rovnou letí do kontejneru. Na druhé straně je jasné, že čím je člověk starší, tím více věcí se kolem něj nakupilo. Je to přirozené a stejně tak je přirozené, že se s mnohými nechce rozloučit.

Na ten kožich jsme v osmdesátých letech stáli obrovskou frontu a ještě jsme podplatili prodavačku, aby nám ho nakonec odložila, tak ho přece nevyhodím. Je to přece pořád kožich, i když už v něm vypadám jako stará medvědice a neměla jsem ho na sobě deset let. Tak takové věty zná většina žen. Stejně tak si řada mužů nedovede představit, že ze svých dílen a garáží vyhodí všechny ty krabičky plné matic, šroubů a nářadí. No to přece nevadí, že ta vrtačka nefunguje, ale já už s ní udělal práce, přece ji nevyhodím. A třeba se dá ještě nějak zprovoznit….

Margareta Magnussonová tvrdí, že kdo takto neuvažuje, je ve stáří, na sklonku života, spokojenější, vyrovnanější. Jinými slovy, pochopil, že je zbytečné, aby po něm zůstávaly hromady věcí, protože důležitější je, jak na něj lidé budou vzpomínat. Zda zůstal v jejich myslích a srdcích on sám, je podstatnější než to, jestli po něm zůstaly spousty předmětů. Zdá se, že čím dál více lidé na toto téma přemýšlí, protože manuály na životní úklid se staly žádaným čtením.

| psychika | stárnutí

Autor: Vratislava Hofmanová, redakce

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

16 komentářů

Marie 00000 16.5.2020 17:40

Ctím zásadu - co nepotřebuji půl roku, nepotřebuji vůbec - kromě sezonního oblečení, obuvi. Takže vyhazuji vše, co nepotřebuji. Minulost - tu nevrátím, tak proč si nechávat věci. Nejde o to, zda staré je špatné, nebo dobré, ale o to, zda tu minulost je nutno sebou tahat, zda není lepší zaměřit se na současnost...

Stáňa Junková 27.2.2020 18:31

Nevím, jestli zrovna od padesátky, ale úplně přirozeně mi přišly časem myšlenky na to, jak postupně probrat svoje věci tak, aby "kdyby něco" nezbyl po mně až tak velký nepořádek. Myslím si, že v tom není nic morbidního, ale je to o realitě a soudnosti. Článek se mi moc líbil a s názory naprosto souhlasím.

Zuzana Pivcová 11.9.2019 12:18

Se mnou je to těžké, někdo mi kdysi řekl, že jsem si pracovištěm vlastně zvětšila svůj minibyt, protože jsem tam odstěhovala část věcí. Jenže na pracovišti jsem skončila a ta část věcí, byť z půlky hozelá v práci do kontejneru, zůstala v krabicích ve sklípku, kam mě jen tak nikdo nedostane.

Dana Puchalská 11.9.2019 05:55

Ano, zbavit se věcí je těžké. Jak už tady píše Zdena, nejlepší způsob je přestěhovat se do menšího bytu. Ačkoliv znám paní, která má svůj minibyt tak přecpaný, že si tam není pomalu kam stoupnout, natož sednout.

Hana Práglová 10.9.2019 12:24

Neumím se zbavovat věcí.Když jsem před časem měla vyprázdnit 2 domácnosti mých nejbližších,musela zapracovat dcera-rak.Šlo jí to tak od ruky,že jsem ji musela brzdit.Já holt mám ke všemu "citový vztah"...

Zdenka Jírová 9.9.2019 23:56

Nejlepší a nejrychlejší prostředek, jak se zbavit věcí, je stěhovat se do menšího bytu. Zbytečnosti se vím tam prostě nevejdou.To se mi stalo před 12 lety a stále ještě se zbavuji věcí, pro které mám čím dál menší upotřebení. A nejen věcí, také je třeba probrat listiny, účty, a podobně. Třídění písemností si nechávám na dlouhé zimní večery. krabici si dám vedle křesla a při televizi třídím. Dříve jsem v zimě při televizi pletla. teď už nepletu, není potřeba a ani mé prsty už nejsou tak hbité jako dříve.

Danka Rotyková 9.9.2019 23:50

Já jsem byla donucena začít s tříděním věcí na potřebné a nepotřebné před pár lety, kdy jsme se kvůli rekonstrukci celého bytu přestěhovali na 3 měsíce do polovičních prostor. Vše, na čem jsme nelpěli, jsme rozdali, jen minimum věcí šlo ke kontejneru. Knihy po mém sečtělém manželovi jsem věnovala ze 75% knihovně. Každý rok přibyde ale pár věcí, a tak by bylo dobré zase něco podniknout. Vidím to hlavně u oblečení. Jsou dny, kdy je na takovou akci i ta správná nálada, to je pro mne taky důležité. Přeji Vám všem hodně zdaru při úklidu, nemusíme to přece brát až tak morbidně, i mladí tohle musí řešit, jinak by se do svých satelitů ☺nevešli.

Marie Faldynová 9.9.2019 22:19

Děkuji všem, kdo se přiznali k tomu, že vyhodit nic nedokážou! Je to i můj problém! Obdivuji kamarádku, která svou vesnickou chaloupku loni dokázala zbavit všeho, co nepoužívá. Já to pořád plánuju, pak vyhodím tři knížky a jedny tepláky a vynadám si, že je to málo.

Jarmila Komberec Jakubcová 9.9.2019 15:39

Moje kamarádka pro přečtení článku začala v byt generální úklid a říká, že asi bude muset nechat na své harampádí kontejner. To asi přehnala - nemá zas tak velký byt, ale požádala mně, abych jí pomohla třídit nepotřebné. Je vidět, že článek mám svoje výsledky. Já jsem zatím v práci, kde mám pořádek, ale v neděli se pustím do úklidu. Pro ty, kteří se bojí, že okrádám svého zaměstnavatele tím, že si občas surfuji v pracovní době na PC sděluji, že okrádám jen sama sebe - jsem OSVČ ve vlastní kanceláři.

Věra Ježková 9.9.2019 12:58

Ve svém malém bytě toho moc nahromadit nemůžu, nepotřebné věci průběžně vyhazuji či dávám na charitu. Nejvíc po mně zbyde knih a s těmi lze naložit docela dobře. Manuály na život jsem přestala číst asi před 30 lety.

Načíst starší příspěvky