Na chvíli se posadil na zábradlí domu a pozoruje místo, kde strávil prvních dvacet let svého života. Dívá se do oken v  prvním poschodí a vidí staré květované záclony i svou matku, starostlivě vyhlížející, kdy už se konečně vrátí z hospody u řeky. A po úzké římse pod okny opatrně kráčí s důstojně zdviženým ocasem trochu přerostlý zrzavý kocour a předvádí své mohutné tělo.
Pokaždé, když tudy projíždí, asociace začnou pracovat naplno a opět vidí Jiřího z domku u trati, nebo jejich tehdejší šermířský spolek a hlavou mu probíhá celá řada obrazů, které snad už ani nestihne zapomenout. Jakási až mystická féerie s  imaginárními herci v  imaginárních kulisách.
Po chvíli se zvedl, aby pokračoval v cestě, když si všiml cedule, visící na zdi nádraží hned vedle starého gotického kostelíka svatého Ondřeje. Na ceduli nechybělo zhola nic, co je třeba uvést pro dokonalou informaci poutníka, neznalého patřičných místních reálií.
Cedule s  názvem Marina Nelahozeves a šipkou dolů k řece, byla pro něj informací zcela nečekanou. Tak nečekanou, že málem zapomněl na prvotní účel své návštěvy. V rychlosti pozdravil v  památníku Janu, prohodil s  ní pár běžných, společenských frází, ale pak už nedočkavě nastartoval auto.
Než dojel do nového přístavu, na chvíli se ještě zastavil v  hospůdce, kde za jeho mládí kraloval starý Janáč v  umaštěné rádiovce na hlavě. Na velkém dvoře, vymezeném zchátralou budovou Kulturního domu a dřevěnou terasou vysoko nad řekou, býval taneční parket s pár stolky. Přes víkendy byla hospoda pravidelně plná. Hlavně lidí z města, kteří přicházeli příjemnou procházkou kolem řeky.
Na místě tehdejšího tanečního parketu však dnes vidí jen velkou ohradu se slepicemi, terasa nad řekou je polorozpadlá a všude po dvoře je plno harampádí. Nic z toho, co by mu připomnělo jejich tehdejší sedánky u mariáše a kralupského Vltavanu. Nahlédl ještě dovnitř. U výčepu sedělo pár dědků, které neznal, a tak vyšel ven a tiše za sebou zavřel dveře. Jako by zavřel dveře za jednou kapitolou svého života. Zklamán, nasedl do auta a opatrně dojel úzkou cestou podél řeky až na samý konec vsi, kde je jen samotná příroda, řeka a pískovcové skály, provrtané několika železničními tunely děčínské dráhy. Dvořákova stezka tudy vede dál příjemnou, asi půlhodinovou procházkou podél řeky až do Kralup.
Jestli ho cedule se jménem Mariny překvapila, tak samotný objekt, postavený na břehu řeky, ho doslova šokoval. Tam, kde dříve bývala travnatá louka, svažující se postupně dolů k řece s  malým domkem starého převozníka Hlaváčka, byla nyní vysoká terasa, na ní rozlehlý objekt se stylovou  restaurací a kancelářemi, na dvoře venkovní restaurační sezení s grilem, dětské hřiště a na konci terasy budova penzionu s malým parkovištěm. A dole pod terasou zakotvená velká výletní loď a řada menších člunů a jachet. Karel byl jak v Jiříkově vidění. Posadil se ven na terasu, popíjí kávu a při pohledu na líně plynoucí řeku se mu z paměti vynořují drobné střípky dávno ztracených dějů jak pestrý kaleidoskop. Otcovy ztracené zuby při koupání, letní mariáše se šífaři, koukání po holkách, pach smradlavých líp, které všichni kouřili, i dlouhé zimní výjezdy až do Kralup na kanadách po zamrzlé řece.
Kdyby dole pod terasou nekotvila velká osobní loď, kdyby kousek dál nebyla celá řada člunů a bílých plachetnic a před ním novotou svítící budova restaurace, mohl by si skoro myslet, že se tu za ta léta nezměnilo vůbec nic. Okolní reálie jsou pořád stále stejné. Vpravo za ohybem řeky vykukují kralupské domy, vlevo je v dálce stále vidět lávka přes řeku, po které kdysi chodívali s  celou partou do kralupského Lobečku na nedělní čaje a za zády mu každou chvíli zarachotí vlaky děčínské dráhy. To vědomí, že něco v  životě je neměnné, že v tom pomyslném zrcadle času se odráží stále stejné kulisy, stále stejné pohledy, stále stejná řeka, která tu bude zřejmě pořád líně téct až do konce věků, ten pocit ho uklidňuje. Jen ty tváře, ty cizí tváře, které teď vidí kolem sebe, mu do toho virtuálního zrcadla času vůbec nezapadají. Tam, se stále se opakující zatvrzelostí v duši, bude už pořád vidět tváře docela jiné. Tváře svých dětských přátel.
Starý muž se dívá na řeku a přitom přemítá, jak se může takový velký projekt uživit v  malé, byť velmi známé a navštěvované vsi. Obsluhující muž, který podle oblečení i chování zřejmě nebyl běžným číšníkem, ale někdo z vedení místní Mariny, si k němu přisedl a na jeho zvědavé otázky kupodivu obsáhle a rád odpovídal.
Karel chrlil ze sebe samé superlativy, ohromen celým projektem i dojmem, kterým na něj Marina působila svým položením na počátku Dvořákovy stezky, mimo vesnické zástavby a jen malý kousek od mohutného objektu lobkovického zámku, tyčícího se vysoko nad železniční tratí.
Pomalu upíjí kávu a dívá se na líně plynoucí vodu, u které vyrůstal a která je s  ním navždy spojena pupeční šňůrou vzpomínek. Je rád, když může sedět někde u vody, nejlépe u moře, popíjet něco dobrého a nechat se kolébat uklidňující atmosférou. Vltava sice není moře, ale pohled z  terasy místního přístavu na plynoucí řeku je také pěkný. Moc pěkný. Tím spíš, že si zde může představit, že tu s ním sedí všichni jeho bývalí kamarádi. Franta s  Mančou z  rybárny, ředitelův Tonda, Jiřinka Kohoutů, která ho coby docela malé dítko honívala se smetákem kolem baráku, malý Vašík Perlík, který až nábožně poslouchal dobrodružné příběhy Julese Vernea, které jemu a Jiřince čítal v  patře jejich stodoly, no a hlavně Jiří. Kamarád Jiří, odpočívající již na kralupském hřbitově.
Karel dopil kávu, ale nechce se mu ještě odejít. Pořád se nemůže nabažit toho příjemného posezení a pohledu na známá místa. Nechal si donést nealko Birell a dívá se  stále na řeku. Tam, na její druhé straně, v lobečských vilkách, skrytých za pobřežním lesíkem, bydlela tenkrát s  rodiči sotva šestnáctiletá Milena, do které se při tanečních bláznivě zamiloval. Velmi silně tuto epizodu svého života prožíval. Tehdejší emoce však už dávno vzal čas. Přemýšlí, jestli udělal dobře, když se jí po dlouhých letech ohlásil a navštívil ji v jejím nynějším kralupském bytě. Povídali si, on popíjel turka a přitom měl dojem, že mluví s někým úplně jiným, než s tou upovídanou dívenkou z  tanečních. Byl zvědavý, co si po těch skoro šedesáti letech řeknou, ale s velkým zklamáním zjistil, že mluví s docela cizím člověkem. Inu, nejen doba, ale i lidé se mění. Obraz tehdejších let, který se mu občas vynořil v  paměti při prohlížení starých fotografií, najednou rychle vybledl a Karel pozdě litoval, že se k  Mileně, která už je několik let vdovou, vnutil na návštěvu. Co jsem mohl po těch letech čekat, pomyslel si. Je to moje chyba. To spíš ona se chová normálně. A já si pořád něco namlouvám.
Předem si uvědomoval tu propast let, co se neviděli. Ale očekával přeci jen trochu srdečnější rozhovor dvou starých přátel a možná i trochu vzpomínkové nostalgie. Toto, až příliš neosobní setkání ho zklamalo. A definitivně ho vrátilo z  dávného světa jeho tanečního mládí zpátky do reality dneška.
Asi po hodině a půl příjemného posezení a relaxace v Marině se Karel zdvihl a chtěl zaplatit. Počáteční exploze jeho obdivu na obsluhujícího číšníka zapůsobila natolik, že ten Karlovi se širokým úsměvem sdělil, že nic platit nemusí, že je to pozornost podniku pro bývalého obyvatele vsi a ctitele jejich firmy. A aby přišel opět, že bude vítán. A Karel přišel. Dokonce sem vzal i obě dcery i s vnučkou a malým pravnoučkem a byl znovu nadšený nad tou myšlenkou postavit v malé vsi tak velký přístav.

* * *
Když Karel odpoledne, po návštěvě Maríny  procházel kralupským hřbitovem, měl z  toho docela depresivní náladu. Po půlhodině bloudění mezi hroby objevil čtyři své gymnaziální spolužáky, ale hrob přítele Jiřího nikoli. A tak na každý ten objevený hrob položil jeden karafiát. Jen na ten Jiřího nemohl dát nic. Bylo mu to líto. Když před časem, zcela náhodou, potkal v Kralupech jeho ženu Vlastu, oznamovala mu tu smutnou zprávu takovým nezúčastněným tónem, jako když se dvě ženy domlouvají, co budou vařit k  obědu. Nebylo to vůči Jiřímu férové. Usmívala se přitom a i dávno po své šedesátce vypadala neobyčejně pěkně a přitažlivě, jako v  dobách jejich kralupských tanečků, kdy se na chvíli ocitl v  rozporu mezi dlouholetým přátelstvím s  Jiřím a svou náklonností k  této blonďaté krásce. Ale už tenkrát si uvědomil, že přátelství znamená přece jen něco víc. 
Na chvíli postál nad hroby svých spolužáků a přemýšlí, kde všude po kraji jeho ostatní kamarádi asi leží. Jen těch gymnaziálních je už patnáct. Odešli do nenávratna za starým třídním Čáňou, který lezl všem na nervy s  rozbory básní, za dějepisářem Kohoutem, který každou svou hodinu říkal, že cítí zápach jejich zahnívajících mozků, odešli za profesorkou Kohoutovou, která jeho rodičům na třídní schůzce jednou řekla, že se ho bojí, protože se na ni zle kouká.
Trochu déle se zastavil u hrobu spolužáka Honzy, manžela své kralupské tanečnice Mileny. Honza byl nejmenší ze třídy a v ničem zvlášť nevynikal. Všichni mu proto říkali zdrobněle Honzíku. Vzpomněl si, jak mu měl tehdy za zlé, že mu Mílu přebral.  Ani neví, jak se ti dva dali vlastně dohromady. Mileny se na to nezeptal. Jen si vzpomíná, že při každém jejich gymnaziálním setkání si mu na soužití s ní stěžoval. Dokonce se mu přiznal i k občasným depresím, které se snažil zahánět alkoholem. Nebyl s  ní  šťastný. Když si Karel vybavil svůj nedávný rozhovor s Mílou, musel mu dát dodatečně za pravdu.
 „Promiň, Honzíku,“ řekl polohlasně, když se sklonil k jeho hrobu, aby na jeho mramorovou desku položil jeden karafiát.  „Měl bych ti být vlastně za to vděčný. Třeba si  mě ušetřil depresí.“
Karel chodí po hřbitově a vzpomíná na tehdejší profesorský sbor. Jednu věc si na nich dodnes cení nejvíc. Sotva se koncem padesátých let trochu zabydlili v  první třídě kralupského Dvořákova gymnázia, němčinář Pícka, zarytý humanista a velice slušný a vzdělaný člověk, jim při své první hodině řekl zhruba toto:
„Jste v prvním ročníku gymnázia. Važte si toho. Pro vás to bude proti měšťance jistě velká změna. Své učitele zde budete oslovovat paní profesorko a pane profesore. Na této škole se nesoudruhuje.“
Patnáctka je smutné číslo. Patnáct hrobů, patnáct lidí, které člověk důvěrně znal a měl, nebo neměl rád. Všechno to odvál čas. Jenže tady, na kralupském hřbitově, objevil Karel hroby pouze čtyři. Na ty ostatní může položit smuteční karafiát bohužel jen virtuálně. 

                                                                                                                
„Hledáte někoho, mladíku?“ vyrušila ho z  myšlenek najednou stará dáma, která čistila hrob poblíž vchodu. Pro jistotu se otočil, aby se ujistil, že toto oslovení patří skutečně jemu.
„Jo, hledám, ale bohužel marně,“ a říká ženě jméno svého přítele. Ta jen zavrtěla hlavou.
„Neznám to jméno.“
„Ale s tím oslovením jste mě dostala. Zřejmě špatně vidíte. Klidně vám půjčím své brýle, abyste zjistila, že patříme bohužel do skoro stejné věkové kategorie. Mládí je už dávno pryč. Dalo by se to ovšem říci i méně slušně.“ říká jí ještě a chystá se k odchodu.
Ta stará dáma se ale najednou rozesmála smíchem, který mu připomínal špatně startující motorku, a chytla ho za rukáv.
„Klidně jste mohl říci, že je v prdeli, pane. Je to výstižnější. Celé moje mládí je už tady, na hřbitově.“
Ve chvíli se muž dozvěděl, že žije docela sama poblíž hřbitova a že už si celý týden s nikým nemohla pořádně promluvit. A tak to odnesl on. Než po půl hodině opouštěl hřbitov, stihli probrat její špatné trávení, artrózu, malé důchody, situaci ve světě, volby, jen otázky sexu ta hovorná žena vynechala. Karel jí byl za to vděčen. Ještě že ho nepozvala na kafe. Měl by dilema, jestli její pozvání přijmout, nebo raději rychle prchnout zpět k autu.
 

* * *