Marta byla ráda, že na ní přepadení nezanechalo žádné stopy. Určitě ne ty viditelné. Tak si to alespoň myslela. Během víkendu se jí nepodařilo dovolat Edovi na mobil, neodpovídal ani na její zprávy. Tušila, že je asi hodně naštvaný, ale rozhodla se to vyřešit z očí do očí. Počkala na něj odpoledne před budovou, kde pracoval. A měla štěstí, nečekala dlouho. Stála tak, že ji Eda nemohl minout, dokonce nemohl ani dělat, že ji nevidí. Její naivní představa, že mu stručně popíše, co se jí stalo, a bude jí odpuštěno, bohužel nevyšla. Eda ji sice vyslechl, ale odmítal pochopit, že nebyla schopná zavolat nebo poslat zprávu. Snad nebyl ani naštvaný, spíš byl jaksi mimo. Jen jí neopomněl zdůraznit, že se Vídeň užil i bez ní. Po chvíli se rozešli vzájemně nepochopeni. Marta zůstala jako opařená. Prožili spolu hezké a příjemné léto a takhle rychle a jednoduše se to pokazilo! V duchu si to probírala znovu a znovu a nakonec začala obviňovat sama sebe. Teď s odstupem ani ona moc dobře nevěděla, proč mu nedokázala zavolat. Prostě se zachovala jako hloupá a vystrašená slepice. A s tímhle pocitem teď bude žít.

Teplé a slunečné léto pokračovalo, ale Marta se už koupat nejezdila. Občas se pokoušela sama sebe přesvědčit, že by jí plavání prospělo, ale jaksi nezvládla překonat svou nechuť. Často se zdržela déle v práci, ostatně tam jí bylo nejlépe. Byla mezi známými lidmi, řešila běžné problémy týkající se chodu firmy a zařizovala spoustu věcí. Musela se na to plně soustředit a neměla prostor přemýšlet o jiných věcech. Do práce a z práce chodila stále pěšky. Nevadilo jí, že musí denně projít místem, kde byla přepadena. Jen se pozorněji dívala po lidech na ulici. A v kabelce nosila pepřový sprej. Instinktivně se však vyhýbala podchodům, parkům a opuštěným místům. A pokaždé v ní zatrnulo, když zpozorovala někde něco neobvyklého. Pak přidávala do kroku a domlouvala svému splašenému srdci, aby se uklidnilo.

Myslela si, že se časem nepříjemná vzpomínka z mysli sama vytratí, ale ta se nevzdávala. Marta vlastně o té události s nikým kromě Edy nemluvila. V práci se o tom ani slůvkem nezmínila, nedovedla si představit, že by to tam s někým probírala. Děti s tím zatěžovat nebude, obě mají své starosti a svůj život. A co by jí na to asi řekly? S bráchou nikdy takové věci neřešila. A žádnou blízkou kamarádku, které by se mohla z toho vypovídat, nemá. Uvědomovala si, že je to vlastně škoda, že žije docela osaměle. Jediné, na co se teď těšila, byly návštěvy u dcery a vnoučat. S nimi si to opravdu užívala. Nadšeně se s dětmi pouštěla do různých her a výzkumných akci. Líbilo se jí, že jim může předávat to, co umí. A hlavně jejich nadšení, se kterým nové věci vstřebávaly. Ani se jí nechtělo z takového víkendu vracet domů do té své osamělé reality.

Její dnešní cesta do práce neproběhla příliš v pohodě. Rozednívalo se už později, a tak vyrazila z domu ještě za pološera. Nic zvláštního se nedělo, jen se jí zdálo, že vidí v některých méně přehledných místech podezřelé stíny. A tak občas změnila trasu, zrychlila krok. Když odemkla svou kancelář, cítila se úplně vyčerpaná. Opláchla si obličej studenou vodou, automaticky zapnula počítač a otevřela okno, aby důkladně vyvětrala. Když si nesla ke stolu hrneček s kávou, vnímala, jak se jí chvějí ruce. Také světlo na stropě jakoby chvílemi zhasínalo. Nedařilo se jí zadat heslo pro vstup do počítače, pletla si písmena na klávesnici. A pak se obrazovka nějak roztrhala a nic se nedalo přečíst. Ještě si stihla uvědomit, že se děje něco divného... A pak se probudila až v nemocnici na urgentním příjmu. Dodatečně se dozvěděla, co se s ní dělo. Když nezvedala telefony, zašla za ní dispečerka a našla ji ležet na podlaze. Zavolala záchranku.

V nemocnici prodělala nějaká vyšetření, dostala kapačku a cítila se docela dobře. Výsledky všech vyšetření byly negativní, nanašel se žádný důvod pro to, co se jí stalo. A tak dostala pouze všeobecná doporučení o tom, jak by měla žít zdravě, a jeden z kolegů z práce ji odvezl z nemocnice domů. Ani ona sama to neuměla vyhodnotit, a tak se rozhodla, že na to prostě zapomene. Následující dny plynuly klidně a byla v pohodě.

Pomalu se blížil termín její dlouho plánované návštěvy syna v Londýně. Těšila se. Libor a Amy pro ni určitě mají připravené nějaké překvapení. Ale jak se den odletu blížil, začínala mít spíš obavy. Nejdříve takové jemné a plíživé. Že něco zapomene, že někde zabloudí. Postupně přerůstaly v silně nepříjemnou úzkost. Že nezvládne let letadlem, že někde zase omdlí... Nakonec do Londýna vůbec neodletěla. Tentokrát to stihla Liborovi alespoň zavolat, aby na ni zbytečně nečekal na letišti. A ten se pořádně vylekal a během dvou dnů se objevil u ní doma. Přijela i Lada a Marta konečně řekla svým dětem všechno, co se jí přihodilo. Ulevilo se jí už jen z pocitu, že na to všechno nebyla sama. Ale byla překvapená i ze závěrů, které její dospělé děti udělaly. Doporučily jí návštěvu psychologa a také ji na ni objednaly. Bez odborné pomoci by těžko tyto stavy zvládala. Divila se sama sobě, jak rychle a ochotně to přijala. Vlastně jí bylo příjemné, že se jednou její děti starají o ni.