Název je nic neříkající, ale věřte, nebo ne, týká se to něčeho, co miluje spousta lidí. Ano, je to houbaření. Naše rodina sem patří zcela určitě. Loni byl pro nás jeden z nejhorších roků na růst hub, v lese jsme se vůbec nechytali a naše oblíbená místa zela prázdnotou.

Letos to vypadá podobně, i když je to o trochu lepší. Byly jsme s dcerou v lese už několikrát a třikrát jsme byly celkem úspěšné. Naposledy včera, tedy v pátek 30.8.2019. Využily jsme Tereziny dovolené k výletu do Starých Splavů. Víte, nejsme takoví ti houbaři, kteří jsou před lesem nastartovaní při prvním rozbřesku, ale osobně takové znám. My, když jedeme do lesa, tak oni se vracejí. Pokud houby rostou, tak jak bychom si to všichni přáli, neseme z lesa plné košíky v kteroukoliv denní dobu.

Ale zpět ke Splavům. Vyjely jsme po osmé hodině a nestačily jsme se divit. Cestou nás totiž provázel úkaz, na který jsme zvyklí na podzim. Jak se říká, mlha před námi, mlha za námi nás provázela téměř celou cestu, viditelnost se zlepšila, jako mávnutím kouzelného proutku, před vjezdem do města. Do lesa jsme vjížděly za svitu slunce, teploty kolem 30 stupňů celsia a malé naděje na milované houbičky. Můžu s hrdostí říct, že jsem vydržela vedro, koupel ve vlastní šťávě, cestu do kopce i z kopce a prázdné košíky.

Chtěla jsem si nafotit Máchovo jezero, tak jsme sešly do lesíka u vody a nebudete věřit, ony tam byly, ano, byly tam houby. Nelenily jsme ani minutu, naplnily jsme menší košík a do půlky ten větší a hrdě odkráčely na kávu a malé pivo do přístavního bufetu. Překvapení turisté se nás ptali, jestli jsou ty houby pravé. A fakt byly. Důkazem je foto na konce fotek u tohoto článku.

Pevně věřím, že není všem dnům konec a my se ještě několikrát do lesa i do Splavů vrátíme a s fanfárou a plnými košíky se budeme vracet domů. Držím nám i vám palce.