Pro někoho běžný způsob konverzace, pro někoho otrava, ba přímo nezdvořilost.

Hranice, kdy, jak a s kým mluvit o zdravotních obtížích, je velmi tenká a těžce nastavitelná. Každý ji má někde jinde. Pro někoho je naprosto běžné, že ve frontě u pokladny v supermarketu vylíčí všem okolo co ho kde bolí. Někdo se roky potýká s vážnou nemocí a nikdo z jeho okolí to netuší, protože se nesvěřuje ani svým nejbližším.

Čím je člověk starší, tím více se rozdílný přístup k problémům se zdravím projevuje.

Pětasedmdesátiletá Věra nedávno prodělala lehkou mozkovou mrtvici. Má problémy s chůzí, lehce pokleslé víčko. V podstatě vyvázla dobře, je soběstačná, jen se jí obtížně venku chodí, protože má potíže s rovnováhou. Jenže rodina s ní prožívá peklo. „Ne, nepůjdu ven s hůlkou. Lidé by si říkali, jak špatně jsem dopadla. Nikomu neříkejte, co se stalo,“ říká. Když dcera vyprávěla Věřině sousedce, co maminku potkalo, Věra ji seřvala jako malé dítě: „Nikomu do toho nic není, jak jsi jí jen mohla říct, že jsem nemocná! Teď mě budou všichni litovat.“

„Mami, co blázníš, vždyť jsi z toho vyšla dobře a to se přece může stát každému, že onemocní, zejména v tvém věku.“

„Opakuji, že si nepřeju, aby mě někdo litoval.“

V jiné rodině prožívají přesně opačné potíže. Jednasedmdesátiletá Dana nemluví o ničem jiném, než o svých zdravotních problémech. „Babička je schopna nad obědem popsat své potíže s vylučováním a to hodně podrobně,“ říká se smíchem Danina vnučka. Jenže Dana tím od sebe odhání i své sousedky a bývalé kamarádky. Když se s někým potká nebo sejde, všichni se předem děsí toho, že bude mluvit jen o svých nemocech a to i o těch, které vůbec nemá, ale je přesvědčená, že je má. Rodina si myslí, že Dana je to, čemu se říká hypochondr a dost jí kvůli tomu nadává.

„Hypochondři to nemají lehké, byť mnozí lidé jejich potíže zlehčují,“ uvedl kanadský Steven Taylor profesor psychiatrie. „Je to forma úzkosti a ta může vést ke změnám chování, fyziologie i myšlení postiženého. Navíc se u každého tato forma úzkosti projevu jinak. Někdo neustále kontaktuje lékaře a žádá další vyšetření, aniž by k tomu byl důvod, jiní se naopak tváří, že žádné potíže nemají a lékařům se vyhýbají,“ vysvětlil.

Dnešní doba těmto úzkostem nahrává, stačí se začíst na internetu do nejrůznějších textů týkajících se nemocí. Informací je moc, málokdo se v nich dokáže orientovat a tak si lidé sami diagnostikují různé nemoci.

„Manželka tráví hodiny tím, že pročítá různé více méně odborné texty o chorobách a pak si sama nějaké diagnostikuje. V poslední době s ní není k vydržení,“ vypráví jednašedesátiletý Tomáš. „Zakašlu a ona mi udělá odbornou přednášku o tom, o jaký druh kašle se jedná. Dost tím otravuje všechny okolo. Chová se jako by měla vystudovanou medicínu, což je u bývalé učitelky z mateřské školy poněkud směšné. Nedávno jsem ji slyšel, jak žádá sousedku, aby  jí ukázala výsledky z cétéčka a lékařskou zprávu. Pak nad tím odborně bádaly, jako by byly doktorky,“ dodává.

Hovory o nemocech sehrávají zajímavou roli i  v oblasti, jakou je seznamování se. Lidé, kteří zkoušejí najít partnera či partnerku ve vyšším věku, často říkají, že je nejvíce odradí, když se setkají s někým, kdo na prvních schůzkách mluví o svých chorobách a zdravotních potížích. Zároveň říkají, že je to velmi časté. „Já hledal holku, se kterou budu moct chodit na výlety a zatím jsem se sešel se třemi ženami, které mi vyprávěly o tom, co je bolí a vyptávaly se, co bolí mě,“ říká devětašedesátiletý Ivan, který absolvoval nedávno několik seznamovacích schůzek. „Jedna dáma se mi líbila. Jenže pak se mě na rovinu zeptala, jaký je můj zdravotní stav. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem zažertoval, že jsem na rande a ne u lékaře. Řekla, že chce vědět, co mě trápí, aby měla jasno, jestli se o mě za rok nebude muset starat. Pak mi začala vyprávět o své operaci dělohy. No vícekrát jsem jí už nezavolal,“ říká.

Na druhé straně je pochopitelné, že hovory o zdravotních potížích patří do slovníku lidí vyššího věku. Většina z nich nějaké nemoci má a někdy velmi pomůže, když je v blízkosti někdo, komu se dá svěřit, kdo má podobnou či stejnou zkušenost. Takže, když člověk najde ochotného posluchače, může takový hovor posloužit podobně jako rada psychologa. Jde jen o to najít tu míru, kdy jde o příjemné vzájemné svěřování se a kdy o otravování něčím, co nikoho nezajímá.